V okamžiku sovětského dobytí Berlína, dovršeného 2. května 1945, se pod reálnou mocí nacistického Německa stále nacházely některé oblasti evropského kontinentu (jak ostatně dokládá i případ českých zemí), a obrat předznamenaly až podpisy bezpodmínečné kapitulace Německa 7. a 8. května 1945, považovány za konec 2. světové války v Evropě. V kontextu toho také teprve Sovětský svaz převzal kontrolu nad oblastí, která (a ač to bylo nahlíženo jako poněkud problematické) spadala k jeho území od roku 1940, přičemž německá invaze do SSSR v červnu 1941 vedla k brzkému nastolení německé okupační správy a jejímu přičlenění do mnohem rozlehlejšího celku tzv. Říšského komisariátu (Reichskommissariat) Ostland. Jednalo se o Kuronsko v západní, při Baltu se rozkládající části útvaru, jenž od srpna 1940, čili od sovětské anexe Lotyšska (a též sousední Litvy a Estonska), představoval Lotyšskou sovětskou socialistickou republiku v rámci SSSR.

Teprve obecná kapitulace Německa byla totiž předpokladem, aby kapitulovaly rovněž dosud početné německé síly v Kuronsku; a přirozeně, vysvětlení toho musíme hledat ve vývoji na rozsáhlém sovětsko-německém bojišti v průběhu roku 1944, spojeném s postupným vytlačováním vojsk německé Třetí říše ze sovětského území a naopak, zahájeným postupem sovětské Rudé armády do jihovýchodní a střední Evropy.

Foto: Ruská (sovětská) mapa, znázorňující ofenzivní postup Rudé armády v Pobaltí od 14. září do 24. listopadu 1944, který vedl k sevření německé armádní skupiny „Nord“ v Kuronsku (v oblasti, vyznačené na mapě bíle). Jakkoliv podle mapy byly v této době i Liepaja a Ventspils vystaveny blokádě sovětské Baltické flotily, oba přístavy se staly důležitými body pro dotyčné německé síly ve spojení s Německem. Sovětské síly dosáhly jen poměrně drobného postupu v 6-ti velkých bitvách, k nimž v Kuronsku došlo od října 1944 do jara 1945. | Wikimedia Commons / Public domain

Sovětská zimní ofenzíva od ledna 1944 směřovala k prolomení německé blokády Leningradu, a fronta se pak dočasně stabilizovala mj. v oblasti Narvy a Čudského jezera na rusko-estonském pomezí. Během dalších sovětských úderů v pobaltské oblasti byli Němci ve druhé půli července 1944 nuceni ustoupit jak z Narvy, tak např. z Daugavpilsu na jihovýchodě Lotyšska, a posléze i z Jelgavy v Zemgalsku, východně od vlastního Kuronska. Postupu v Estonsku následovalo vylodění sovětských jednotek na baltském estonském ostrově Ösel (Saaremaa) 5. října 1944, a naopak jeho vyklizení nepočetnými německými silami do dalších asi 3 dní. Součástí rozsáhlé ofenzívy baltských frontů Rudé armády byla i operace, během níž byla v polovině října dobyta Riga.

Ve stavu, kdy zhruba od poloviny října 1944 čelily v Kuronsku dalšímu náporu statisíce německých vojáků armádního seskupení „Sever“ („Nord“), spočinul vznik tzv. „kuronského kotle“. V něm měly tyto armády, navíc v důsledku sovětského postupu k litevské Klajpedě (byť samo toto město, anektované Německem už v březnu 1939, padlo do sovětských rukou až v lednu 1945), zůstat na pevnině odříznuty od ostatních německých sil. V podstatě obklíčená skupina „Nord“, tehdy pod vrchním velením generála Ferdinanda Schörnera, se na základní organizační bázi skládala z 16. a 18.armády. Její součástí byly i oddíly Waffen SS (k nimž přibyla též 19. lotyšská divize SS, vytvořená na jaře 1944).

Postup taktéž ke Klajpedě, a dále podíl na obraně německých Východních Prus, byl zamýšleným cílem seskupení. To však bylo zavrženo samotným Adolfem Hitlerem. Německý Führer spatřoval v situaci výhodné „předmostí“ v sovětském týlu, jehož by, nakonec při předpokládaném zvratu na západě Evropy, mohlo být ještě využito k nové zásadní ofenzívě proti SSSR. I když byly mnohé jednotky po moři, příp. leteckou cestou z Kuronska postupně stahovány na západní frontu a na území hroutící se Říše, Hitler rozhodně odmítal návrhy, aby byly 16. a 18. armáda staženy jako takové a nasazeny k akutnějším úkolům – jak počátkem února 1945 ukázal jeho spor s Heinzem Guderianem, tehdy náčelníkem generálního štábu pozemních sil Wehrmachtu, jenž evakuaci „kuronského kotle“ požadoval trvale a opakovaně.

O dobytí Němci nadále obsazeného Kuronska, příp. aspoň o udržení vlastní kontroly nad situací zato intenzivně usilovala sovětská strana. Už ve dnech 13. - 24. října 1944 proběhla tzv. 1.kuronská bitva, během níž učinili Sověti první pokus o průnik do prostoru z východu, tak jako se úsilí sovětského 1.baltského frontu soustředilo na pokus o dobytí přístavní Liepaji. Od sklonku října do poloviny prosince 1944 následovala 2. bitva. Tuhý německý odpor v lesnaté a bažinaté krajině zčásti na poloostrově mezi Rižským zálivem a otevřeným Baltem, jehož hlavní obrana spočívala na frontové linii s délkou uváděnou k počátku roku 1945 na asi 240 km, vedl Rusy k cíli snížit mobilitu německých, zčásti motorizovaných pancéřových sil v prostoru, a paralyzovat jeho námořní spojení s Německem, jaké nabízely (i kupř. přes přítomnost sovětských ponorek v přilehlých vodách) přístavy Liepaja a Ventspils. Terči bombardování sovětského letectva, rozhodně převyšujícího sílu německé Luftwaffe na kuronském bojišti, se stávaly dopravní spojnice, železniční trati, nádraží a pochopitelně oba přístavy, kterými byl zajištěn přísun zbraní, materiálu, munice, a kudy byli např. do Německa odváženi i ranění němečtí vojáci. Lze podotknout, že Němci pak byl mj. ceněn příchod zimy a mrazu pro lepší sjízdnost rozblácených silnic v průběhu krvavé a vyčerpávající 2. kuronské bitvy.

Foto: Lotyšští příslušníci Waffen SS, leden 1945. Základem 19. lotyšské divize SS, bojující v řadách 16. německé armády v Kuronsku (tak jako 15. divize, podílející se v dubnu 1945 na bojích o Berlín), byla tzv. Lotyšská dobrovolnická legie SS, zformovaná roku 1943 na nikoliv tak jednoznačně dobrovolné bázi (jako jiné alternativy pro mužské ročníky 1919-24 v Lotyšsku tehdy vyvstaly práce v německém válečném průmyslu nebo služba v pomocných jednotkách Wehrmachtu). Na druhou stranu, kromě mnoha tisíc Lotyšů, sloužících již předtím v Rudé armádě, postup v Pobaltí v roce 1944 umožnil vyhlásit mobilizaci na jí obsazených územích i sovětské vládě. | Wikimedia Commons / Wikimedia Commons / Public domain

K počátku prosince 1944 je početní stav armád „Nord“ v Kuronsku uváděn na více než půl milionu mužů. Do počátku roku 1945 klesl na 400 tisíc, a ještě přes 350 tisíc mužů vytvářel přibližně v polovině února 1945. Spolu s postupným uvolňováním některých sborů pro jiná bojiště přispívaly k poklesu i vysoké ztráty. Např. k průběhu 3. kuronské bitvy (21. - 31. prosince 1944) jsou tyto uváděny na asi 27 tisíc raněných, zmizelých a padlých (nehledě ale na ještě mnohem větší ztráty na straně sovětské). 4.bitvě (24. ledna - 3. února 1945), kterou zahájil masivní dělostřelecký útok sovětského 1.baltského frontu za letecké podpory v délce asi 120 km proti 18. armádě a následný protiútok německých pancéřových jednotek v hustě zalesněném terénu jižně od jihokuronského města Priekule, jsou připisovány německé ztráty na více než 13 tisíc padlých, zmizelých a raněných; ovšem sovětské ztráty zase na ještě více než trojnásobek.

Zatímco Němci upevňovali své pozice budováním nových obranných postavení, zákopů a bunkrů, jejich armádní seskupení bylo v lednu 1945 přejmenováno na „Kurland“ (název „Nord“ se přesunul k armádám, dosud zvaným „Mitte“, „Střed“, operujícím tehdy ve Východním Prusku). Příkladem personálních změn v jeho vrchním velení, sídlícím v této době v paláci Pelč poblíž města Kuldiga, byl zatím příchod generálplukovníka Rendulice (předtím velitele 20.horské armády v Norsku) jako vrchního velitele, kdežto novým šéfem generálního štábu se stával generálmajor Friedrich Foertsch. Ještě v lednu 1945 však stanul v čele skupiny „Kurland“ generál von Vietinghoff (dosud velitel 10. německé armády v Itálii), a Rendulic byl načas převelen do Východního Pruska. O něco později se velitelem uskupení stal pěchotní generál Carl Hilpert, dosavadní velitel 16. armády. Generál von Kroszig, jenž převzal velení 16. armády po něm, záhy zahynul při hloubkovém sovětském náletu na jeho hlavní stan.

V době 5.bitvy (20. února - 10. března 1945), v jejíž počáteční fázi mj. sovětští vojáci dobyli po těžkých bojích město Priekule, se již projevoval citelný pokles zásobování v důsledku snížení ochranného doprovodu zásobovacích lodí na Baltu a sovětských leteckých úderů na zásobovací námořní trasy. 6. kuronská bitva poté probíhala od 18. března 1945 do konce téhož měsíce. Sovětská strana, která zahájila útok v čele s pancéřovými a motorizovanými jednotkami 10.sovětské gardové armády generálporučíka Korotkova a opět za masivního nasazení dělostřelby a raket, v zájmu skupinu „Kurland“ zničit a nasadit dotyčné jednotky baltských frontů do plánované berlínské operace Rudé armády, nebyla ale ani tentokrát příliš úspěšná. 28. března ztroskotal její poslední velký pokus o dobytí Liepaji.

Až po pádu Berlína a Hitlerově smrti se rozkaz jeho nástupce velkoadmirála Dönitze z 3. května o přizpůsobení se „změněné situaci v Říši“ stal signálem pro stahování německých sil z Kuronska, pro které však scházely lodě, resp. jejich dostatečná tonáž. K evakuaci, zahájené malými loděmi 9. námořní zabezpečovací divize v situaci pokračující války (např. v noci na 7. květen proběhly v přilehlých vodách boje zbývajících bojeschopných německých rychlých člunů s flotilou člunů sovětských), a při níž se počítalo se shromážděním a zničením veškeré těžké bojové techniky, patřil již po zprávách o úplné kapitulaci Německa přesun sil Luftwaffe z Kuronska do šlesvického Flensburgu (kde ostatně sídlila i Dönitzova vláda). Zatím, 7. května, s odvoláním na německou kapitulaci v Remeši, vyzval ke kapitulaci „německé generály, důstojníky a vojáky skupiny Kurland“ velitel sovětského Leningradského frontu maršál Leonid A. Govorov. Na bázi dohody mezi nyní již generálplukovníkem Hilpertem a sovětským velením byl ke 14.hodině 8. května 1945 v Kuronsku oficiálně nastolen klid zbraní.

Generál Hilpert se sám jako první odevzdal do zajetí, následován dalšími zhruba 200 tisíci muži v kapitulujícím „kuronském kotli“ – Němci, ale též v jejich řadách bojujícími Lotyši. Navzdory oficiální kapitulaci boje ale zcela utichly až 15. května. Nakonec, s oddílem mužů unikl z obklíčení velitel 6. armádního sboru SS SS-Obergruppenführer Walter Krüger, který sám pak při střetu se sovětskými vojáky 22. května spáchal sebevraždu.

Velká část německých zajatců z Kuronska se již nikdy neměla ze sovětského zajetí vrátit. Zajatí velitelé skupiny „Kurland“ stanuli před sovětskými vojenskými tribunály za podíl na válečných zločinech. Carl Hilpert, odsouzený k smrti, byl 1. února 1947 zastřelen v Moskvě. Zase např. bývalý náčelník generálního štábu Friedrich Foertsch, od roku 1942 činný v předních štábních pozicích 18. armády, byl rovněž za podíl na válečných zločinech odsouzen v roce 1950 k 25 letům vězení (vedle obvykle přisuzovaného teroru v zajateckých táborech, nucení nebojujících k polovojenským pracovním povinnostem nebo represálií při postupu proti partyzánům na něj byla mj. uvalena spoluzodpovědnost za zničení Pskova, Novgorodu a Leningradu); a v říjnu 1955, po návštěvě západoněmeckého kancléře Adenauera v Moskvě, se dočkal propuštění spolu s dalšími 54 německými generály. Jeho nová kariéra v západoněmeckém Bundeswehru (když byl roku 1961 jmenován jeho generálním inspektorem) nakonec vedla k protestu ze sovětské strany.

Armádní skupina „Kurland“ zůstala každopádně velkým svazkem Wehrmachtu, do celkové porážky Německa ve 2. světové válce fakticky neporaženým v poli. Vzhledem k předchozímu osudu Lotyšska od roku 1940, jenž byl vlastně dán vzájemnou dohodou mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR, a situaci, kdy byl v zemi postup Rudé armády od roku 1944 obecněji vnímán jako 2. sovětská okupace (po intermezzu okupace německé, jíž mimochodem těsně předcházela protisovětská povstání v Pobaltí), jako specifikum můžeme připomenout lotyšské jednotky, bojující v Kuronsku na německé straně. Lotyši byli i mezi asi 3 tisíci německými vojáky, jež se během námořního útěku zhruba v době kapitulace ocitli na půdě neutrálního Švédska, a jež byli na přelomu let 1945/46 vydáni do SSSR na jeho nátlak. Samozřejmě, Lotyši bojovali také na opačné straně – a třeba na odzbrojení 19. lotyšské divize SS se po kapitulaci v Kuronsku podílela část 130. lotyšského střeleckého sboru Rudé armády. Nicméně, jak ukazuje ozbrojený protisovětský odboj tzv. lesních bratrů, probíhající na území pobaltských republik v intenzivnější formě do 50. let, tento problém se s porážkou a kapitulací Německa v květnu 1945 zdaleka neuzavřel. V souvislosti s „kuronským kotlem“ je tedy možno, kromě samotného faktoru rusko-německé války let 1941-45, poukázat i na tento aspekt.