EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Legendární sovětské samohybné dělo SU-100 je silně spjaté s Českou republikou

 25. 02. 2020      kategorie: Vojenská technika      7 komentářů

Jedním z nejnovějších přírůstků známého vojenského muzea v Lešanech je sovětské samohybné dělo SU-100. Na tomto samohybném děle je velice zajímavé to, že i přes svůj sovětský původ je silně spjaté s Českou republikou, resp. bývalým Československem. Bylo totiž vyrobeno v bývalém Československu, a stejně tak jeho renovaci a zprovozuschopnění (což byl přitom úkol mimořádně složitý vzhledem k stáří tohoto děla a především k jeho technickému pojetí, zcela odlišnému od moderních technologií) realizoval český podnik, státem vlastněná společnost VOP CZ. Stojí proto za to si této pozoruhodné konstrukce blíže povšimnout.

Su-100_-_TankBiathlon2013-07
Foto: Sovětské samohybné dělo SU-100 | CC BY-SA 4.0

Sovětské samohybné dělo SU-100

Zrod samohybného děla SU-100 lze vystopovat až do první poloviny druhé světové války. Válečné zkušenosti totiž jasně ukázaly na potřebu samohybných děl, schopných působit jak proti nepřátelské tankové technice, tak i v úloze prostředku palebné podpory. V případě válčícího Sovětského svazu pak tato potřeba byla naléhavější nejen kvůli obtížné situaci na frontě, ale i vzhledem k tomu, že do té doby sovětský zbrojní průmysl výrobu samohybných děl spíše zanedbával. Reakce sovětského vedení ovšem byla velice rychlá. V krátké době tak vznikla hned celá řada samohybných děl, většinou odvozených od tankových podvozků. Jedním z těch nejpovedenějších typů bylo samohybné dělo – stíhač tanků SU-85.

Psali jsme: Francouzská armáda dostane samohybné minomety MEPAC

Samohybné dělo SU-85 představovalo jednoduchou, ale zároveň účelnou a pragmatickou konstrukci. Na podvozek odvozený od známého středního tanku T-34 byla postavena pevná pancéřová nástavba, a do té byl osazen kanon 85 mm, vyznačující se velice dobrými balistickými výkony. Vzniklé samohybné dělo SU-85 se ukázalo jako mimořádně zdařilá konstrukce, kdy vzhledem k svým výkonům bylo schopno plnit veškeré požadavky na soudobé samohybné dělo. 

1280px-SU-85
Foto: Stíhač tanků SU-85 | Wikimedia Commons

Výhodou samohybného děla SU-85 byla i jeho jednoduchost a nenáročnost. I díky tomu toto dělo mohlo být vyráběno v tisícových sériích. Samohybné dělo SU-85 tak bylo jakýmsi protikladem obdobných německých samohybných děl, která se sice často vyznačovala některými lepšími technickými parametry, své kvality ale nedokázala plně využít – a v důsledku aplikace těchto pokročilých prvků byla technicky náročná, drahá a mohla být tedy vyrobena jen v nižších počtech.

Psali jsme: Terminátor - 5 technologických překážek

Bojové zkušenosti a objevení nových typů německých tanků ale ukázaly, že pro některé úkoly samohybných děl je kanon 85 mm již nepostačující.  Stejně tak i přezbrojení tanku T-34 na kanon 85 mm naznačovalo potřebu nového, obdobného samohybného děla, ovšem disponujícího kanonem vyšší ráže. Sovětští konstruktéři proto sáhli po tom nejjednodušším řešením, kdy převzali prakticky celý podvozek a nástavbu děla SU-85 a pouze nahradili kanon 85 mm novým kanonem D-10 ráže 100 mm. A je nutno říci, že výsledné dělo SU-100 bylo velice vydařené. Výroba samohybných děl SU-100 se realizovala v závodě UZTM v Jekatěrinburgu, na výrobě komponentů se ale podílely i další závody.

Samohybné dělo SU-100 ovšem vzhledem k svému poměrně pozdnímu zrodu (zařazení do služby v červenci 1944) do druhé světové války zasáhlo jen omezeně. Přesto se samohybná děla SU-100 zůčastnila celé řady bitev, např. bitvy o Budapešť či závěrečné bitvy o Berlín. A ve všech těchto bitvách se samohybná děla SU-100 velice osvědčila.

Kariéra děl SU-100 ovšem pokračovala i po skončení válečného konfliktu. Je to vcelku přirozené, jednalo se vlastně o poměrně nový typ. Přesto je ale poněkud překvapivé, že tato samohybná děla byla i nadále vyráběna – a to v duchu sovětské vojenské tradice v obrovských sériích. Výroba samohybných děl SU-100 v závodě trvala až do konce roku 1946! Postupně tak vzniklo v závodě UZTM celkem 3037 kusů (lze se setkat i s vyššími čísly), samohybné dělo SU-100 se stalo standardním typem samohybného děla – stíhače tanků sovětské armády. Došlo i k několika pokusům zkonstruovat obdobné samohybné dělo, které by disponovalo vyšším výkonem a především kanonem vyšší ráže (122 mm). Žádný z těchto typů se ale nedostal do sériové výroby, protože nepřinášel oproti typu SU-100 patřičnou přidanou hodnotu. I to ale vypovídá o kvalitách děla SU-100.

SU-100_Dargov
Foto: SU-100 vystavený nedaleko památníka v Dargovském průsmyku | Wikimedia Commons

Samohybná děla SU-100 byla také rozsáhle exportována. Děla SU-100 byla dodána např. do Sýrie či Egypta – a zde se také zůčastnila několika válečných konfliktů včetně válek s Izraelem. Další SU-100 byla dodána do Alžírska, Severní Koreje či na Kubu, ale i do dalších států. A pro nás může být zajímavé, že samohybná děla SU-100 se objevila i v arzenálu někdejšího komunistického Československa.

Československá kapitola v historii samohybného děla SU-100 je mimořádně zajímavá. Na rozdíl od jiných sovětských satelitů totiž někdejší Československo tato děla nekoupilo v Sovětském svazu, ale vyrábělo je na základě zakoupené licence. Je pozoruhodné, že výroba v Československu byla plně zahájena až v r. 1951, pět let po ukončení výroby SU-100 v Sovětském svazu. Výroba probíhala nejprve v pražském závodě ČKD Sokolovo, později ale byla přesunuta do slovenských Závodů J. V. Stalina v Martině (i vzhledem k celkovému přesunu československého zbrojního průmyslu na Slovensko). Zde výroba pokračovala až do roku 1956 – a dala tak celkem 771 kusů, což z dnešního pohledu působí téměř neuvěřitelně. Některé zdroje navíc uvádějí i čísla výrazně vyšší. A je nutno podotknout, že děla SU-100 z československé výroby se vyznačovala vyšší kvalitou zpracování oproti jednotkám vyrobeným v Sovětském svazu. Celkem 460 jednotek do své výzbroje zařadila tehdejší ČSLA, a zbytek byl předmětem rozsáhlého exportu.

V Československu vyrobená děla SU-100 byla dodána do zemí Varšavské smlouvy, Rumunska a Bulharska. Další rozsáhlé dodávky směrovaly do spřátelených rozvojových zemí, již zmíněné Sýrie a Egypta, ale např. také do Maroka, kam byly dodány děla SU-100 z přebytků ČSLA. Bohužel lze konstatovat, že ne vždy byly tyto dodávky splaceny a jejich přínos pro československé hospodářství byl tedy spíše negativní. Někdy jsou uváděny i další státy - Kuba, Etiopie, Jemen. V těchto případech ale Československo působilo jen jako prostředník sovětských dodávek.

Každopádně ale byla licenční výroba samohybných děl SU-100 výrazným počinem československého zbrojního průmyslu – a proto by neměla být zapomínána.

1280px-SU_100_czech_republic
Foto: Dochovaný český SU-100 | Wikimedia Commons

Samohybné dělo SU-100 dnes

Možná ale nejvíce zarážející, je to, že samohybná děla SU-100 i přes svůj druhoválečný původ stále slouží. Což o to, na dnešních bojištích lze pozorovat i další techniku, pocházející z dob druhé světové války, např. německé kulomety MG-42 a podobně. Většinou jde ale jen o ruční zbraně, v oblasti dělostřelectva jde spíše o atypické případy, často dokonce o kusy vytažené z muzeí. Oproti tomu samohybné dělo SU-100 je ale pozoruhodné tím, že dosud slouží hned v několika armádách – a to v standardních jednotkách, navíc v poměrně významných počtech. 

Samohybné dělo SU-100 slouží např. v ozbrojených silách Kuby. To je ještě vcelku přirozené, když v této zemi slouží i další sovětská druhoválečná technika (tanky T-34, kanony Zis-3) a arzenál této komunistické země připomíná někdy spíše muzeum. Samohybné dělo SU-100 ale slouží v značných počtech i ve Vietnamu, který přitom masivně navyšuje své vojenské výdaje a pro který by nebylo problém si pořídit nějakou modernější techniku. Svá SU-100 stále provozuje i Alžírsko, které přitom dnes představuje skutečnou regionální vojenskou mocnost. Pozoruhodné je, že samohybná děla SU-100 slouží stále i v armádě Rumunska, tedy poměrně vyspělé evropské země, členského státu NATO! Pravda, pouze v rezervních jednotkách, přesto jsou stále k dispozici. I to o něčem vypovídá.

su100_vietnam
Foto: Samohybné dělo SU-100 stále slouží v značných počtech ve Vietnamu | YouTube

Samohybná děla SU-100 ovšem nejenže dosud slouží, ale také aktivně bojují, jak ukazuje jejich ostré bojové nasazení v občanské válce v Jemenu (a patrně i v Sýrii). A jejich nasazení v tomto konfliktu přitom bylo velice úspěšné. Samohybné dělo SU-100 tak ukazuje, že i v moderním boji má co říci, byť jen pro některé státy a ve specifických podmínkách. Je to o to pozoruhodnější, vezmeme-li v potaz, že sama kategorie pásových kanónových stíhačů děl se dnes již zcela přežila a žádné nové typy se nevyrábějí. 

Samohybná děla SU-100 jsou tedy pozoruhodná nejen svými vlastnostmi a výkony, ale především délkou své služby. Délka služby, resp. schopnost efektivně působit po celou její dobu, přitom představuje faktor, který je někdy poněkud přehlížen, ve skutečnosti má ale naprosto zásadní význam. Právě dostatečně dlouhá délka služby daného zbraňového systému totiž dokáže ospravedlnit vysoké výdaje, které jsou na jeho nákup, ale i jeho provoz uvolněny ze státního rozpočtu, z peněz daňových poplatníků.

Samohybné dělo SU-100 přitom ukazuje, jak a díky čemu toho bylo dosaženo. Samohybnému dělu SU-100 byla totiž již při jeho zrodu dány do vínku některé zásadní vlastnosti a schopnosti. Při jeho konstrukci se kladl důraz na jednoduchost, technickou odolnost a celkovou robustnost konstrukce. V neposlední řadě také na výrobní jednoduchost, aby jej bylo možno snadno a rychle vyrábět, ale také opravovat. Jistě, tento přístup byl zvolen především na základě specifických válečných zkušeností. Dnešní vojenská technika, postavená na pokročilých technologiích a doslova nasycená moderním software je už někde jinde. Přesto bychom tuto zkušenost neměli nijak opomíjet; už třeba proto, že současné konflikty ji do značné míry potvrzují.

Video: Samohybné dělo SU-100 v akci / YouTube

Samohybné dělo SU-100 má tedy svůj nadčasový přesah. Poukazuje nám na určitou konstrukční filozofii, technický přístup. Přístup, který se osvědčil nejen u děl SU-100, ale i v dalších obdobných případech.

Armáda České republiky přitom v současnosti připravuje hned celou řadu přezbrojovacích programů. Mají být nakoupena nová bojová vozidla pěchoty, dále nové tanky, samohybná děla a další systémy. I onu zkušenost samohybných děl SU-100 by při tomto výběru AČR měla brát v ohled. Zdánlivě zcela zastaralé dělo SU-100 nám totiž zjevně i dnes má co říci.

 Autor: David Khol

CENOVÉ BOMBY (1011)

Komentáře

Béďa

26. 02. 2020

to MidaS: Hele nic vezlém ale píšeš bláboli...
Rodina ruských samohybek započala SU-122, které např. bojovalo u Kurska, z duvodu pottřeby rychle řešit situaci po objevení nových tanků Tiger a Panther přešla výraoba na SU-85, což byla v roce 1943 spolu s SU-152 jediny ruský obrněnec schopný se dustojně postavit novym nemeckym tankům vyrobený ve významném počtu, těžký KV85 byl bohužel vyroben jen v pár desítkách kusů. Duvodem tohoto kroku byly vlastnosti vyzbroje SU -122, což byla houfnice M-30, zcela nevhodna na protitankovy boj.
Po zavedení T34/85 vyznikl nový SU-100, který se nejen lišil hlavní zbraní, ale měl hlavně i silnější pancéřování na čele 75mm, maska kanonu cca 110mm, což mu zajistilo určitou odolnost proti kanonum vykonově na urovni Pak 40, ale ne proti kanonum z Panthera a 88 mm /L70. Z duvodu dětských nemocí kanonu D-10 byla vyroba v letnich mesících roku 1944 převedena na vyrobu SU-85M, což byla korba SU-100 s kanonem z SU -85. SU-100 se dostala k jedotkám až na přlomu roku 1944/45.
Konec války zapřčinil zrušení výroby velmi pokrokového nastupce SU-101/SU-102, což byla zcela nová konstrukce založená již na T44, kdy jeho pancéřování bylo schopné odolat i zásahu z 88mm kanonu Pak 43L70.,

AT

26. 02. 2020

Protektoratni Cesko vyrobilo 2800 Jagdpanyeru pro nemce. Tim je slavne:)

Godot

26. 02. 2020

SU - 100 stojí jako památník revoluce uprostřed jemenského hlavního města Saná. Když jsem tam byl v roce 1996, stála u něho čestná stráž. Říkali mu "Škoda".

Tydýt

25. 02. 2020

:joy: Taky jsme je mněli jako kamufláž.A jakéhosi Nováka jsem málem zastřeli

Tankista

25. 02. 2020

Vladimír Čepelka
To samé říkal i plk. v.v. Bedřich Opočenský ve videu u článku v mém předchozím příspěvku.

Ještě jedno video ke sbírce. https://www.youtube.com/watch?v=Zf5SctpvqtE

Tankista

25. 02. 2020

V roce 2014 proběhla sbírka pro válečné veterány - tankisty. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/na-valecne-veterany-vybrali-internetovi-nadsenci-pres-50-tisic.A131202_181212_ostrava-zpravy_dar
Jedním s veteránů, kterým se pomohlo byl i Antonín Šulák, řidič SU-85 a později T34/76, který sloužil u 1. čs. tanková brigády. SU-85 si pochvaloval, jen prý někdy bylo znát, že chybí kulomety (stejně jako u SU-100), které měla T-34.
http://forum.worldoftanks.eu/index.php?/topic/325119-sbirka-pro-tankisty-veterany-z-2-svetove-valky/page__st__40#topmost

MildaS

25. 02. 2020

Samochodky řady SU jsou odvozeniny od T-34. Podvozek je schodný a do nástavby se zabudovalo pevné dělo. V SSSR se razila zásada, že samochodka musí mít silnější dělo než tank. Pokud byl T-34 osazen kanonem 76 mm, tak samochodka měla kanon 85mm (SU 85). T-34 pak dostal kanon 85mm a samochodka 100mm. To bylo nejsilnější dělo, které podvozek T-34 zvládl. Později ještě dostal houfnici 122mm a vnikla samochodka SU-122. Je to jednoduchý stroj na ovládání stejně jako T-34. Jen řidič má více stísněný prostor a řídící páky jsou trochu doleva. Samotné vozidlo má jen hlavní zbraň. Proto byl pro tyto stroje vyvinut samopal sudajev, který nemá dřevěnou pažbu

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací