Dnešní článek bude zas trochu netradiční. Podíváme se do poměrně vzdálené historie, do bitvy, kde se střetli křižáci sedmé kruciáty proti Turkům a vypravěčem nebude nikdo jiný, než přímý účastník, Jean de Joinville. Jean de Joinville byl křižák bojující v sedmé kruciátě a toto je volný překlad jeho popisu začátku bitvy o Al Mansurah v roce 1250 po Kristu. Jean de Joinville kruciátu přežil a dožil se úctyhodných 93 let. Zde je jeho příběh.

“Spolu se svými rytíři jsem se rozhodl zaútočit na nějaké Turky, kteří byli v táboře nalevo od nás. Když jsme se řítili táborem, uviděl jsem Saracéna, který zrovna lezl na svého koně, kterého držel jiný Turek za oprátku.

Ve chvíli, kdy měl Saracén obě ruce na sedle a snažil se vyhoupnout nahoru jsem ho proklál kopím přímo do podpaží. Jeho druh na mě provedl úder svým kopím a síla úderu mě přimáčkla ke krku mého koně tak, že jsem nemohl tasit meč co jsem měl na opasku. Tasil jsem tedy meč, co jsem měl na koni a poté jsem svého soka v tom zmatku ztratil. Když jsme projeli táborem Turků, uvědomili jsme si jeho rozlehlost, mohlo v něm být tak šest tisíc Turků. Mnoho jich utíkalo do polí a další se na nás vyřítili při pokusu odrazit náš útok.

Foto: Křižáci během boje proti Turkům | realmofhistory.com

Psali jsme:Jak Stalin ponížil bojové zástavy Wehrmachtu

První padl Hugues de Trichatel, pán z Conflans, který jel s praporem po mém boku a poté jsme já a mí rytíři museli přispěchat na pomoc Raoulovi de Wanou, dalšímu rytíři z mé skupiny, kterého Turci srazili k zemi.

Když jsem mu jel pomoci, Turci mě napadli kopími. Síla jejich útoků srazila mého koně na kolena a já mu přelétl přes hlavu. Postavil jsem se ihned jak to bylo možné, meč v jedné a štít v druhé ruce. Jeden z mých rytířů Erard de Siverey – ať mu dá Bůh věčnou slávu, přišel s nápadem, že se stáhneme do rozbořeného domu poblíž a zde počkáme na posily se kterými měl přijet král. Stáhli jsme se tedy, někteří pěší, někteří na koních a přitom se přes nás prohnala velká skupina Turků na koních. Srazili mě na zem a dupající koně mi vyrazili štít z ruky.

Když se přes nás prohnali, vrátil se pro mě Erard de Siverey a dotáhl mě do toho rozbořeného domu. Spolu s námi tam byli Hugues d'Ecot, Frederic de Loupey, a Renaud de Menoncourt. Turci na nás útočili ze všech stran, někteří se dostali na stěny domu a útočili na nás kopími zezhora. Moji rytíři mě požádali abych jim podržel koně, kteří byli dost splašení a poté se vrhli na útočící Turky. Za naší zuřivou obranu jsme byli po bitvě chváleni jak těmi co ji viděli na vlastní oči, tak těmi, kteří o ní slyšeli.

Foto: Křižáci během boje proti Turkům | realmofhistory.com

Během obrany utržil Hugues d'Ecot tři rány kopím do tváře, zraněn na hlavě byl i Raoul de Wanou a Frederic de Loupey dostal kopím takovou ránu, že z něj tekla krev jako když prorazíte sud plný vína. Rána mečem jednoho z Turků dopadla doprostřed obličeje Erarda de Siverey a usekla mu nos tak, že mu visel na kůži na úrovni jeho rtů. Poté jsem se začal modlit ke svatému Jakubovi „Dobrý svatý Jakube, přijď nám na pomoc a ochraň nás".

A jak jsem tam stál zraněn spolu se svými rytíři, objevil se král Ludvík v čele svých pluků. Po okolí se rozléhaly trumpety a bubny. Nikdy jsem neviděl spanilejšího rytíře, zdálo se, že se tyčí nad své muže, jeho helma se blyštila ve slunci a v ruce měl svůj meč z německé oceli. Poté se se svými rytíři vrhl na Turky. Byl to opravdu vznešený boj, nikdo nepoužil luk, nebo kuši, byla to bitva palcátů, proti mečům, křesťané proti Turkům“

Křížové výpravy

Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů.

Psali jsme:Sovětští protitankoví psi. Na hřbetě měli výbušninu a při výbuchu měli zemřít

První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.

Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.