Zámek Konopiště u středočeského Benešova u Prahy, nejpůvodněji hrad asi z konce 13. století, má za sebou bohatou minulost. Např. v období pozdního středověku byla jeho vlastníkem jedna z větví Šternberků, k níž patřili takoví zástupci tehdejšího českého katolického panstva jako třeba Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, stojící v čele tzv. Jednoty zelenohorské, jež roku 1467 zahájila povstání proti králi Jiřímu z Poděbrad. Dnes je historie zámku spojována především s působením arcivévody Franze Ferdinanda d´Este. Ten, od roku 1896 poplatný za následníka rakousko-uherského trůnu, koupil Konopiště už v roce 1887 – a mj. ještě krátce před svým zavražděním v bosenském Sarajevu 28. června 1914, vnímaným za tak podstatné pro následné vypuknutí první světové války, zde hostil německého císaře Viléma II. Po roce 1918 převzal zámek československý stát.

Svoji specifičtější roli mělo Konopiště ovšem sehrát i později, v době Protektorátu Čechy a Morava a druhé světové války. Prvotním předpokladem pro to bylo zřízení rozsáhlého cvičiště Waffen-SS v oblasti středočeského Posázaví a Povltaví, realizované od roku 1942. V rámci toho došlo do roku 1944, kdy rozloha výcvikového prostoru přesáhla 430 čtverečních km, k nucenému vysídlení velké části obyvatelstva z více než 140 vesnic a městeček v dotyčných částech Benešovska, Sedlčanska a Voticka. Dodejme, že ještě předtím se na německé straně vyskytly i projekty pro vytvoření zcela nových cvičišť zhruba v téže oblasti (a mohl se tu naskýtat jistý rozdíl od rozšiřování stávajících cvičišť, sloužících dříve československé armádě) prvořadě pro potřeby Wehrmachtu.

Foto: Současný pohled na zámek Konopiště. Skutečnost, že zde v letech 1943-45 působilo velitelství přilehlého cvičiště Waffen-SS, je součástí jeho dlouhé historie. | Wikimedia Commons / Public domain

S komplexem tzv. SS-Truppenübungsplatz Beneschau nebo, od října 1943, Böhmen (čili Vojenského cvičiště SS Benešov, resp. Čechy) byla svázána činnost nově zřízených vojenských škol SS pro ženisty, dělostřelectvo, pancéřové granátníky a útočná děla, resp. stíhače tanků. Jeho součástí se staly také menší kárné, pracovní či koncentrační tábory, po organizační stránce zčásti pobočky koncentračního tábora Flossenbürg. Zároveň, zakládání zemědělských tzv. SS-Hofů na tomto území může asi poskytovat další reálný podklad pro tvrzení, označující tento celkový krok jako přípravu k budoucí germanizaci českého prostoru. Každopádně, v regionu jižně od Prahy se tímto zformoval specifický celek. Opakovanými návštěvníky při zdejších manévrech byli státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank nebo vrchní velitel Waffen-SS v Protektorátu hrabě von Pückler-Burghauss.

Na Konopiště, nacházející se na okraji prostoru, přesídlilo v březnu 1943 z města Benešov jeho velitelství. To v této době již spočívalo v rukou SS-Oberführera Alfreda Karrasche, povýšeného pak v průběhu roku 1944 na Brigadeführera a generálmajora Waffen-SS a tzv. ochranné policie (Schutzpolizei). Charakterizována situace od počátku května 1945 zásahem zde se nacházejících jednotek proti českému povstání a vzápětí jejich ústupem před sovětskou Rudou armádou směrem na západ, do amerického zajetí, jen krátce předtím přitom došlo k události, kdy do zajetí místních SSmanů padla skupina příslušníků americké United States Air Force (USAAF).

Foto: Formace amerických B-17, patřících ke 490. bombardovací skupině v rámci americké 8. letecké armády (8th Air Force). Zrovna k dotyčné skupině náležely i ty z těchto Flying Fortresses („Létajících pevností“), jejichž posádkám se 19. dubna 1945 stal osudným střet s německými stíhačkami nad rozsáhlým výcvikovým prostorem Waffen-SS v jižní části středních Čech, resp. nouzový výsadek přímo na území cvičiště. | Wikimedia Commons / Public domain   

Když se ve čtvrtek 19. dubna 1945 objevily nad českým prostorem početné svazky amerických bombardérů Boeing B-17, doprovázené  stíhačkami P-51 Mustang, s cílem udeřit na železniční objekty v saské Pirně, Ústí nad Labem a Karlových Varech., příp. část této síly se ocitla nad jižní částí středních Čech, a když proti ní vystartovaly z pražského ruzyňského letiště desítky německých Messerschmittů (Me-262), strhl se po poledni toho dne nad středními Čechami vzdušný souboj, jenž si vyžádal ztráty na obou stranách. Jeden z amerických B-17, vážně poškozen útokem německé stíhačky, explodoval, a s jeho pádem právě na území benešovského cvičiště SS zahynulo 7 členů posádky. 3 zbývající se stačili zachránit skokem na padácích.

Rovněž v prostoru nad cvičištěm došlo k poškození jiného amerického bombardéru, z něhož na rozkaz velitele posádky vyskákalo 7 jejích členů. Tento letoun byl pak po novém německém napadení nad oblastí Plzně opuštěn i zbytkem posádky, a nakonec se zřítil v Krušných horách. Jeden z parašutistů, jež ho opustili už nad cvičištěm, radiotelegrafista Peter Malires, byl zatím hned po dopadu zastřelen maďarskými příslušníky SS, patřícími k těm, kteří byli do pátrání po těchto letcích nasazeni. Další  (zadní střelec Newton Parker) se skrýval v lesích, a při postupu na západ, nakonec se mu, i za pomoci českého železničáře, podařilo dostat se ke svým krajanům, americké Pattonově armádě, postoupivší do západních Čech. Ostatních pět, společně s trojicí parašutistů z prvního sestřeleného bombardéru, bylo příslušníky SS zajato. Poznamenejme, že oba letouny patřily ke 490. bombardovací skupině, která tvořila součást americké 8. letecké armády, operující z anglických základen (byť je v souvislosti s nálety na Ústí nad Labem z 19. a každopádně předchozím ze 17. dubna 1945 zmiňována též účast 15. letecké armády, využívající letišť v Itálii).

Dohromady 8 zajatých Američanů bylo převezeno na konopišťské velitelství. Tam byli zhruba od 17. hodiny podrobeni výslechu, vedeného SS-Brigadeführerem Karraschem; a následně, asi okolo noční 22. hodiny, byli odvedeni na nedalekou silnici a tam zastřeleni ranou do týla. Jejich těla odvezli SSmani na louku u zemědělské usedlosti v blízkém okolí, kde je vyskládali do vyhloubené jámy, překryté pak vrstvou kompostu.

Na základě jistých důkazů se už těsně po válce začal tento případ prošetřovat, i za asistence dvou kapitánů amerického letectva z Plzně, kteří v září 1945 navštívili Benešov. Ale teprve koncem roku 1946 bylo v podstatě náhodou objeveno místo, kde byli zastřelení letci pohřbeni. Pak již na americké vojenské misi spočinula 15. ledna 1947 exhumace jejich ostatků, uložených později na americkém vojenském hřbitově v belgickém Neuville-en-Condroz.

Poukazuje se na určitou mimořádnost tohoto případu, označovaného za největší hromadnou vraždu zajatých amerických letců na českém území za druhé světové války. Lze upozornit na ženevskou konvenci z roku 1929, která válečným zajatcům z řad západních Spojenců v německém držení nejobecněji slibovala přece jen lepší zacházení, oproti třeba válečným zajatcům sovětským. Na druhou stranu ale, zrovna případy lynčování a zabíjení dopadených spojeneckých letců z německé strany nebyly v reálu něčím neobvyklým. Je připomínán i tajný rozkaz Reichsführera SS Heinricha Himmlera, nařizující nakládání se zajatými spojeneckými letci jako s teroristy; a uvádí se, že sami Američané po válce soudně stíhali osoby z německých řad, zodpovědné za usmrcení více než 1200 sestřelených vlastních letců.

Foto: Příslušníci Waffen-SS s kulometem ZB vz.26 | Wikimedia Commons / Public domain

Pokud by na bázi běžných rozkazů mělo být standardem převezení zajatců na letiště v pražských Kbelích a jejich výslech specialisty z Luftwaffe, onu „mimořádnost“ skutečného rozhodnutí konopišťských velitelů SS jistě podněcují, kromě blížícího se konce války a faktu, že oni sami jen o několik málo týdnů později nalezli určitou „spásu“ zrovna v americkém zajetí (přijatelnější než alternativa zajetí sovětského), i tvrzení, vztahující se čistě k jejich osobním vazbám. Na jednu stranu, sám Karrasch měl mít totiž informace o osudu svého syna, který byl jako zajatý kapitán německé ponorky držen v relativně příznivých podmínkách v USA. Na stranu druhou, dosti rozhodující však mohl být vliv jeho zástupce SS-Sturmbannführera Otty Haupricha, rozčileného během výslechu zajatců, že terčem náletu bylo Ústí nad Labem, kde pobývala jeho rodina, přičemž se mu měl jeden z letců dokonce vysmívat.

V každém případě, Karrasch, Hauprich a další v případu angažovaní poté jaksi sami unikli zvláštní pozornosti Američanů - a to přesto, že Hauprich měl být koncem roku 1946 vydán Československu, avšak považováno toto za omyl, byl ČSR brzy vrácen zase zpět do amerického zajateckého tábora v Dachau. Mnohem později, od roku 1971, a vlastně z prvotní iniciativy československé StB, proběhlo formální trestní stíhání v této věci za jisté spolupráce mezi komunistickým Československem a západoněmeckou Spolkovou republikou. Zatímco ale  Karrasch už v roce 1968 zemřel, vyšetřování Otty Haupricha, jež v letech 1976-78 vedlo státní zastupitelství v západoněmeckém Trevíru, bylo, vzhledem k popírání vyšetřovaného a nedostatku důkazů, zastaveno. Podobně, příp. navíc s pohledem na případ jako již na promlčený, dopadlo v SRN vyšetřování dalších bývalých SSmanů, kteří se na konopišťském povraždění amerických zajatců v dubnu 1945 přímo podíleli.

Zdroj: britannica.com, KOS, Petr: Cvičiště Benešov VSTUP ZAKÁZÁN!!  Vyd. Nakladatelství Posázaví