Španělsko, kdysi rozhodující síla raného novověku, představovalo v první polovině 19. století (a lze to ostatně říci i o celém dalším více než století) zemi poměrně izolovanou od „velké“ evropské politiky – čili od tehdejšího velmocenského systému, za jehož hlavní aktéry můžeme označit, a v podstatě v návaznosti na realitu vytvořenou již v 18. století, Velkou Británii, Rusko, Rakousko, Prusko a samozřejmě, navzdory válečným porážkám Napoleonova císařství z let 1814/15, Francii. Pro celkový úpadek Španělska na mezinárodní scéně mohl být příznačný i triumf povstaleckých hnutí ve španělské Americe, když se do poloviny 20. let 19. století zhroutilo (a také ve prospěch ekonomických zájmů Velké Británie, ale i dalších velmocí) jeho koloniální impérium v celé pevninské části amerických kontinentů. Zároveň se v zemi už od období okupace napoleonskou Francií a osvobozenecké války proti ní vytvářely podmínky pro vyostřený antagonismus mezi stoupenci královského absolutismu a vůbec starých pořádků na jedné a konstitučního systému a liberálních reforem na druhé straně.

29. září 1833 zemřel španělský král Ferdinand VII. Panovník, jenž se v roce 1808 dostal na trůn převratem proti svému otci králi Karlu IV. a jeho prvnímu ministru Godoyovi, aby se vzápětí stal na několik let francouzským zajatcem, takový vývoj v mnoha ohledech přímo ztělesňoval. Připomeňme, že v roce 1814, po návratu na trůn, zrušil ústavu, kterou předtím, za války proti Napoleonovi I. a jeho bratru Josephu Bonapartovi (v letech 1808-13 Francouzi dosazenému králi Španělska), vyhlásilo parlamentní shromáždění (kortesy) v Cádizu. V důsledku povstání liberálně orientovaných vojáků z roku 1820 byl tuto ústavu opět přinucen akceptovat, což zase až v roce 1823 zvrátila nová francouzská vojenská intervence, následovaná represemi proti poraženým liberálům. Ještě před jeho smrtí se však na scéně přesto prosazovaly proreformní kruhy, a nakonec se vlastně rozhodující stala role jeho poslední manželky, Marie Kristiny Bourbonské, která měla převzít funkci regentky za nezletilou dceru (a fakticky teprve budoucí královnu) Isabelu II. Proreformní kurz se střetával s odporem ultrakonzervativních sil, tzv. apostólicos, požadujících uchování starého režimu téměř se vším všudy, mj. včetně tradičního vlivu inkvizice, a kalkulujících s rozsáhlým povstáním při zmobilizování až 200-tisícového dobrovolnického vojska. V jejich čele stanul bratr Ferdinanda VII., Don Carlos María Isidro; a vzhledem k tomu, že ten byl odstaven od práva vlastního nástupnictví na trůn (dlouho předpokládaného), aspekt ideologicko-politický splynul s problémem ryze nástupnickým.

Smrt Ferdinanda VII. otevřela cestu, pod patronací regentky Marie Kristiny, k přechodu ke konstituční monarchii. Don Carlos, nacházející se na portugalském území pod ochranou svého spojence infanta Miguela, který sám vedl v Portugalsku absolutistický odboj proti konstitučnímu zřízení, prezentovanému v první řadě jeho bratrem (a bývalým prvním brazilským císařem) Pedrem, se zatím už 1. října 1833 prohlásil novým španělským králem jako Karel V. Povstání jeho stoupenců ve Španělsku, s nimiž byli konfrontováni generální kapitáni jednotlivých regionů a jež dosáhla úspěchu zejména v severních částech země, stála na počátku občanské války, známé jako (později první) karlistická válka. Klíčovou úlohu v organizování povstalecké armády z jednotlivých oddílů karlistických přívrženců v baskicko-navarrské oblasti sehrál plukovník Tomás de Zumalacárregui, posléze přední karlistický generál. Úspěch povstalců v Baskicku a Navarře, kde brzy ovládli rozsáhlejší kompaktní území a kde se pak se svým dvorem usadil i Don Carlos (Karel V.), měl i své politické příčiny, když se karlisté, zaštiťující se heslem „Dios, Patria y Rey“ („Bůh, Vlast a Král“), postavili též za obranu místních fueros, tj. starých privilegií, ohrožených reformní liberální politikou Madridu. Nicméně, ani v této části severního Španělska se jim nepodařilo ovládnout největší města, ať už kvůli liberálnějším postojům většiny jejich obyvatel nebo pro přítomnost silných vojenských posádek, loajálních madridské vládě. Kromě toho, především hornaté oblasti Katalánska a tzv. Maestrazga v Aragonii a Valencii se změnily v ohniska intenzivní guerilly karlistických oddílů.

Psali jsme:Temná skvrna naší historie: Před 82 lety byla naše země obsazena německou armádou

Už i analogická situace v sousedním Portugalsku, kde se na Pedrově konstituční straně angažovaly i britské námořní síly, mohla skýtat předpoklad, aby také španělský konflikt mezi karlisty a vládními tzv. kristinisty či isabelisty (nazývanými tak podle jmen regentky či královny) nabral širší mezinárodní rozměr. Za konstitučními režimy obou iberských států stály Velká Británie a Francie „občanského krále“ Ludvíka Filipa. V dubnu 1834 uzavřely obě velmoci v Londýně, při rozhodující iniciativě britského ministra zahraničí lorda Palmerstona, se zástupci španělského a portugalského vedení spojeneckou smlouvu. V kontextu toho ještě v první polovině roku 1834 španělské vládní oddíly generála Josého Ramóna Rodila (mimochodem, velitele, jehož kapitulace v peruánském Callau z ledna 1826 prakticky signalizovala konec španělské moci v kontinentální Americe) intervenovaly v Portugalsku, kde se tehdy dosud zdržoval i Don Carlos, a přispěly k definitivní porážce tamních miguelistů. Zmíněná londýnská smlouva byla pak v červenci 1834 doplněna dodatky, na jejichž základě Velká Británie a Francie vyslaly své jednotky, dobrovolnickou pomocnou legii v prvním, resp. pomocnou divizi ve druhém případě, na podporu vládních sil ve Španělsku. Naproti tomu karlisté, v jejichž táboře se objevila řada cizích dobrovolníků (z již pozdější fáze konfliktu jmenujme třeba rakouského šlechtice, spjatého také s českým prostředím, knížete Friedricha Karla Schwarzenberga), mohli počítat se sympatiemi absolutistických vlád Ruska, Rakouska a Pruska – ovšem byl to právě rovněž zájem na dosažení vyšší podpory a uznání ze zahraničí, co provázelo jejich snahy o dobytí větších měst. Patřilo k takovým snahám např. i obléhání Bilbaa před polovinou roku 1835, kdy generál Zumalacárregui, pokládaný za strůjce předchozích karlistických vítězství, upřednostnil plán ucelení karlistického panství v Baskicku před postupem na samotný Madrid. Během neúspěšného obléhání tohoto baskického města také 24. června 1835 zemřel na následky zranění.

Přinejmenším výrazný propagandistický účel skýtala i následující vojenská tažení, expedice, realizované karlistickými veliteli z baskicko-navarrských základen do dalších částí země. Kupř. vojsko generála Gómeze protáhlo v roce 1836 celým Španělskem od Galicie na severozápadě až po Andalusii na jihu (a zpět), posíleno nakonec oddíly generála Ramóna Cabrery z Maestrazga. A mezitím, co v prosinci 1836 v bojích přímo v Baskicku (v tzv. bitvě u mostu Luchana) naopak vládní vojsko generála Baldomera Espartera prolomilo zvenčí další karlistické obléhání Bilbaa, učinila v roce následujícím obdobný výpad asi 14-tisícová armáda v čele se samotným Donem Carlosem. Tato tzv. královská expedice, s některými úspěchy  (jako třeba vítězství nad provládními oddíly v bitvě u Barbastra v Aragonii počátkem července 1837), dospěla k branám Madridu. Odtud se ale, bez očekávaného zisku široké lidové podpory a po bezvýsledných jednáních, navázaných mezi Carlosem a Marií Kristinou, stáhla zpět do Navarry. V říjnu 1837 Carlos, potýkající se s dezercemi vlastních vojáků, překročil opět řeku Ebro ve směru na sever.

Finální neúspěch karlismu byl podmíněn i rozkolem ve vlastních řadách. Podobně jako se v provládním táboře s revolučním procesem od roku 1833 vyprofilovali jednak konzervativnější tzv. umírnění (moderados) a jednak radikálnější, liberální progresisté, a další vývoj v zemi měl být poznamenán jejich vzájemným nepřátelstvím, vážný rozpor mezi ultrakonzervativci a umírněnějšími se objevil i mezi karlisty. Umírnění nakonec prosadili vrchním velitelem karlistických vojsk generála  Rafaela Marota, a situace poté poskytla obraz  praktického rozkladu karlistického tábora. V únoru 1839 nechal generál Maroto v navarrské Estelle postřílet skupinu svých ultrakonzervativních oponentů (mezi nimi i svého předchůdce generála Guerguého). Don Carlos jej prohlásil za zrádce, ale po několika málo dnech jeho postup schválil a podpořil vyhnáním dalších ultrakonzervativců (jako kupř. leónského biskupa Abarku) ze svého dvora. V situaci, kdy umírněnější proud tíhl k myšlence kompromisu s vládou a tím ukončení konfliktu (a v čemž spočíval rovněž zájem Velké Británie a Francie), proti Carlosově vůli však Maroto uzavřel 31. srpna 1839 s vládním generálem Esparterem tzv. dohodu z Vergary. Ta je někdy považována za oficiální konec této občanské války. Na její bázi měli být karlističtí důstojníci inkorporováni do královské armády, pokud o to stáli, a generál Baldomero Espartero (vl. jménem Joaquín Fernández Álvarez) se zavázal hájit v Madridu věc baskických fueros – což, mimochodem, tento progresistický předák rozhodně nesplnil. Samotnému Carlosovi asi sotva zbývalo jiné možnosti, než aby se v září 1839 odebral, s asi 6 tisíci svých přívrženců, do francouzského exilu. Válka jeho jménem pak ještě pokračovala v horách Katalánska a Maestrazga, a ukončilo ji až vítězství vládních sil nad oddíly generála Ramóna Cabrery v červnu 1840. Přes 25 tisíc karlistických bojovníků opustilo Španělsko.

Sedmiletá občanská válka ve Španělsku let 1833-40 si podle odhadů mohla vyžádat zhruba od 150 tisíc do 300 tisíc obětí. O poznání větší ztráty jsou uváděny v kristinistických či isabelistických, tedy vládních řadách než v řadách karlistických, praktikujících často guerillovou formu boje. Tisíce vojáků ztratili též Britové a Francouzi, zapojeni do konfliktu na vládní straně. Při prezentaci londýnské smlouvy se svými dodatky z roku 1834 jako kroku k faktickému mocenskému podřízení Španělska Velké Británii a Francii, dodejme, že toto vnější angažmá mělo své limity - jak dokázal i francouzský král Ludvík Filip, když v září 1835 odmítl žádost madridské vlády, aby, v zájmu úplné eliminace karlistického povstání, francouzská armáda obsadila Baskicko a Navarru. Současně, úloha vlastně až prostředníků, k níž se obě velmoci posunuly, se poměrně brzy odrazila i v britské a francouzské kritické reakci na brutální postupy obou stran karlistické války, charakterizované vraždami civilistů a střílením zajatců. Z iniciativy britského diplomata lorda Elliota už v dubnu 1835 zástupci obou armád španělského konfliktu došli k dohodě, podle které (a aniž by byla dále plně dodržována) se mělo skoncovat s popravami zajatců ve prospěch jejich budoucí výměny, a měli být respektováni a osvobozeni zranění a nemocní zajatci.

Psali jsme:První útok kluzáků v dějinách umožnil Německu dobýt Belgii – ztratili při něm jen šest vojáků

Foto: Sedmiletá občanská válka ve Španělsku let 1833-40 si podle odhadů mohla vyžádat zhruba od 150 tisíc do 300 tisíc obětí | Wikimedia Commons / Public domain

V každém případě, bez ohledu na porážku a ústup z let 1839-40, karlismus zůstával ve Španělsku nadále přítomným fenoménem. Carlos María Isidro se v exilu s nástupnictvím Isabely II. nesmířil. Sám nakonec, v roce 1855, zemřel v tehdy rakouském Terstu. Již v roce 1845 se vzdal svých nároků ve prospěch svého syna Carlose Luise, hraběte de Montemolín, jako Karla VI. A právě jeho jménem už v roce 1846 vypuklo ozbrojené povstání v Katalánsku, někdy nazývané druhou karlistickou válkou.

Karlismus a jeho akce po roce 1840

Španělská konstituční monarchie se po vítězství nad karlismem rozhodně nevyznačovala politickou stabilitou. Příkladem budiž už jednání zmiňovaného progresistického generála Espartera, který ještě v roce 1840 sesadil Marii Kristinu, aby se sám prohlásil regentem – dokud jej roku 1843 nezbavilo moci povstání, v němž hlavní roli sehráli vojáci z řad umírněných liberálů. Za trvajícího vlivu západoevropských velmocí v zemi může stát za zmínku Esparterova probritská orientace, a naopak, podpora Francie umírněným vojákům ve Španělsku. Ke karlistickému povstání, které v letech 1846-49 zasáhlo především Katalánsko, v jehož případě jsou jako klíčové v pozadí vnímány také ekonomické důvody, a aniž by to dosáhlo nějakých výsledků, byl podnětem prostý nezdar projektu sňatku hraběte Montemolína (Karla VI.) s královnou Isabelou II. – tedy projektu, jenž mohl slibovat vyřešení nástupnické otázky, a pro jehož zrození jsou jako zásadní vnímány už azyl jak Dona Carlose, tak Marie Kristiny ve Francii od roku 1840.

Podobně neúspěšné a bezvýsledné bylo povstání, guerillový odboj karlistických oddílů  v severošpanělských regionech v letech 1854-56, někdy označované jako třetí karlistická válka. To bývá vysvětlováno jako reakce na antiklerikální politiku tehdy znovu progresistické Esparterovy vlády, kterou vynesla k moci (na další dva roky) nová revoluce z roku 1854. Opět později, v dubnu 1860, a vlastně na pozadí války mezi Španělskem a Marokem, resp. triumfálního tažení španělské armády pod velením předsedy vlády generála O´Donnella v severním Maroku, selhal pokus o karlistický převrat, podpořený generálním kapitánem Baleárských ostrovů. Ten byl kvůli tomu zastřelen, kdežto hrabě de Montemolín a jeho bratr Fernando, jež po svém vylodění na středomořském pobřeží Španělska rovněž nakonec padli do rukou vládních sil, se dočkali, za zřeknutí se svých nároků na trůn, milosti a propuštění ze strany Isabely II. Z mezinárodního hlediska zde hrál určitou roli i ohled na mocnosti jako Rusko nebo Rakousko.

V lednu 1861 Montemolín i Fernando ve svém rakouském exilu náhle zemřeli v důsledku nemoci. Pretendentem trůnu z řad exilové karlistické větve španělských Bourbonů zůstával jejich liberálně smýšlející bratr Juan, ale toho později nahradil jeho syn, jenž měl znovu výrazně zasáhnout do obecně neklidné situace ve Španělsku - Carlos de Borbón y Austria-Este (jako Karel VII.). Po svržení Isabely II. v roce 1868 se karlismus mj. snažil etablovat jako politická síla na španělské scéně, ale právě pod záminkou předchozích volebních podvodů zahájili karlisté v dubnu 1872 na severu země, vzpourami posádek v Katalánsku a navarrské Pamploně, nové povstání. Nápadná mohla být podpora z francouzské strany, jíž se tentokrát „králi“ Karlu VII., příslušníkovi již třetí karlistické generace, zpočátku dostalo, a jež manifestovala tendenci Francie pomstít se Španělsku za okolnosti, předcházející její pokořující porážce ve válce s Pruskem, resp. již Německem let 1870-71. Během konfliktu, nazývaného někdy třetí či čtvrtou, někdy teprve druhou karlistickou válkou, karlisté opět fakticky vytvořili, podobně jako o čtyři dekády dříve, svůj stát ve velké části Baskicka a Navarry, kde opět také zformovali regulérní armádu, a jejich guerillové oddíly operovaly v Katalánsku, Aragonii a Valencii, příp. i v Kastilii. K úspěchu jim dopomohly i radikální změny režimu v Madridu, kde po abdikaci nepříliš dlouho vládnoucího krále Amadea z italské savojské dynastie v roce 1873 došlo k vyhlášení republiky, která se však zase zhroutila po necelém roce existence. K nové porážce karlismu vedly teprve operace vládních vojsk v letech 1875-76, již po jisté politické stabilizaci s tzv. restaurací Bourbonů (nástupem Alfonse XII., syna Isabely II., na trůn). Sám král Alfons XII. stanul v čele tažení na severu, kde si boje v Navarře a Baskicku vyžádaly na vládní straně nasazení asi 100-tisícové armády. Po svých porážkách opustil v pořadí třetí Don Carlos 28. února 1876 španělské území.

Za trvajících formálních nároků příslušníků karlistické větve na španělský trůn, karlismus v příštích desetiletích participoval jako tradicionalistické hnutí na politickém životě Španělska. Od počáteční fáze 20. století patřilo k jeho aktivitám formování vlastních dobrovolných milic, tzv. Requeté (nazývaných podle jednoho z karlistických pluků, zformovaných již v počátcích první karlistické války v roce 1833). Tato ozbrojená složka se také nakonec, plných 60 let od skončení poslední karlistické války, ukázala jako významný faktor v kontextu občanské války, zahájené v červenci 1936 vojenským povstáním proti levicové vládě 2. Španělské republiky. Projevem toho byla mobilizace requetés, odhodlaných zahájit pochod na Madrid, především v Pamploně již v počátcích tamního povstání pod vedením generála Emilia Moly 19. července 1936. Karlističtí dobrovolníci pak vytvářeli podstatnou část Molovy nacionalistické armády na severu Španělska. K podzimu 1936 je jejich celkový počet uváděn na 22 tisíc; a hovoří se o počtu 60 tisíc, sdružených v 42 útvarech (tercios), v průběhu celé občanské války let 1936-39, a o asi 6 tisících padlých z jejich řad. Pro karlistické hnutí jako takové se zatím stalo podstatné jednak to, že zrovna v září 1936 zemřel ve Vídni pretendent trůnu Alfonso Carlos jako poslední přímý mužský potomek Carlose Maríi Isidra, a jednak jeho politické sloučení s polofašistickou Falangou, iniciované v roce 1937 generálem Franciskem Frankem jako vůdcem povstaleckého, nacionalistického Španělska.

Pomineme-li nikoliv harmonické vztahy karlistického hnutí s frankistickým režimem po vítězství v občanské válce z roku 1939 (vrcholící např. uvězněním mnoha desítek requetés, veteránů občanské války, zatčených pro kritiku režimu v Pamploně v prosinci 1945), od 60. let 20. století, čili ještě před demokratizační transformací ve Španělsku po smrti generála Franka a nové restauraci Bourbonů v roce 1975, se v hnutí projevil velmi výrazný ideologický obrat a současně hluboký rozkol. Křídlo pod vedením jednoho z budoucích pretendentů Carlose Huga zaujalo vyloženě levicové, socialistické a federalistické, a antifrankistické, tendence (v případě otázky nějaké kontinuity s karlismem 19. století by se zde asi mohly podsouvat přinejmenším spojitosti s baskickým nacionalismem). Jiné křídlo, vedené jeho bratrem Sixtem Enriquem a zachovávající tradicionalistickou linii, se naproti tomu přiblížilo k fašizujícím hnutím. V květnu 1976 došlo k násilnému incidentu mezi oběma frakcemi při ceremoniálu na navarrské hoře Montejurra.

Každopádně, o existenci karlismu, u jehož zrodu stálo v první polovině 19. století vystoupení Dona Carlose Maríi Isidra, můžeme hovořit, byť jako o poměrně marginálním, nejednotném a názorově až vzájemně protichůdném fenoménu na španělské politické scéně, dodnes.

Zdroj: britannica.com