Přístav Čching-tao na čínském Šantungském poloostrově, nacházející se od roku 1897 v německém držení, se změnil v jednoznačně hlavní námořní základnu v rámci celého roztroušeného koloniálního impéria Německé říše v zámoří. Při vypuknutí první světové války zde etablovaná Východoasijská eskadra křižníků  (Ostasiatisches Kreuzergeschwader) sestávala ze 2 pancéřových a 3 nových lehkých křižníků - pomineme-li, že v Čching-tau zrovna kotvil ještě jeden starší křižník, torpédoborec S-90, 4 dělové čluny, 2 říční čluny a navíc spojenecký rakousko-uherský křižník „Kaiserin Elisabeth“. Velitel Východoasijské eskadry, viceadmirál hrabě Maximilian von Spee, právě vykonával se svými pancéřovými křižníky „Scharnhorst“ a „Gneisenau“ inspekční cestu po německých koloniích v Tichomoří, když jej počátkem srpna 1914 v oblasti Karolínských ostrovů (odkoupených Německem v roce 1899 od Španělska) zastihla zpráva o počátku konfliktu v Evropě.

Situace německé základny na čínském pobřeží nebyla příliš příznivá, vzhledem k celkové převaze britského, francouzského či ruského námořnictva v přilehlých vodách. O to kritičtější se stala, jakmile do 23. srpna 1914 vstoupilo do války proti Německu, při své spojenecké vazbě na Velkou Británii, rovněž Japonsko, s cílem zmocnit se mj. dotyčné německé državy. Jakkoliv Němci zaminovali přístup k přístavu, japonský námořní a pozemní útok na Čching-tao vyvrcholil 7. listopadu 1914 kapitulací zbývajících německých sil, mezi něž však již křižníky admirála von Spee rozhodně nepatřily.

Už tváří v tvář převaze velmocí Dohody v čínských vodách, a s vidinou hrozby zablokování eskadry v přístavu, rozhodl Spee o změně jejího operačního prostoru. Na jeho rozkaz opustil Čching.tao i tehdy se tam zdržující lehký křižník „Emden“, jemuž se ještě podařilo poblíž japonské Cušimy ukořistit ruský obchodní parník „Rjazaň“ (odeslaný pak do Čching-taa), a jenž se 14. srpna od jádra eskadry zase oddělil, aby následně ohrožoval námořní obchodní a transportní trasy, důležité pro Dohodu, v Indickém oceánu. Prvotní perspektivou eskadry jako takové se zatím zdály být obdobné korzárské aktivity na transpacifických trasách mezi oblastmi Dálného východu a Jižní Ameriky. Pociťovaný ožehavý problém přitom spočinul, při výhledovém stavu zásob uhelné lodi „Titania“, jež křižníky zpočátku doprovázela, v organizaci efektivního zásobování palivem pro další plavbu. Zatímco Spee zakotvil na mikronéských Marshallových ostrovech (zatím taktéž spravovaných Němci), kromě jiného i zájem na řešení tohoto problému se odrazil v exkurzu lehkého křižníku „Nürnberg“ směrem k Havaji. Tento cestou také zničil 7. září kabelovou stanici na Británii podléhajícím atolu Fanning (Tabuaeran, dnes součást Republiky Kiribati), klíčovou pro telegrafické spojení mezi Austrálií a Kanadou.

Psali jsme:Co vše si Sověti odnesli z okupovaného Německa v roce 1945

22. září 1914 německé křižníky udeřily na Papeete na francouzském Tahiti. Palba pobřežních baterií zabránila vylodění německého výsadku, ovšem „Scharnhorst“ a „Gneisenau“ krátce bombardovaly přístav a město, přičemž i potopily starý francouzský dělový člun „Zelée“. Poté, co se na Velikonočním ostrově (spadajícím k neutrálnímu Chile) k eskadře připojily lehké křižníky „Leipzig“ a „Dresden“ (druhý jmenovaný, pohybující se po vypuknutí války v Evropě v západním Atlantiku, původně do svazku Východoasijské eskadry nepatřil), tato zamířila k jihoamerickému, chilskému pobřeží. Finálním záměrem bylo proniknout kolem Ohňové země do Atlantského oceánu.

Pohyb tohoto námořního svazu zatím vážně znepokojil britskou admiralitu. K jeho eliminaci měla být vyslána eskadra pod velením kontradmirála sira Christophera Cradocka. Ten na Falklandských ostrovech (známých ze španělské jazykové verze jako Malvíny) v jižním Atlantiku vyčkal na příjezd pancéřového křižníku „Good Hope“, jenž mu měl posloužit jako vlajková loď, a poté ještě na zastaralou, pomalou bitevní loď „Canopus“. Ještě před ním vyrazila do Tichého oceánu jiná z jemu podřízených plavidel. Nakonec byla britská eskadra, která ke sklonku října 1914 mířila podél jihochilských břehů na sever přímo vstříc admirálovi von Spee, složena ze 4 lodí – pancéřových křižníků „Good Hope“ a „Monmouth“, lehkého křižníku „Glasgow“ a lodi „Otranto“, vlastně obchodní lodi, vyzbrojené 4 děly ráže 120 mm. Admirál Cradock si uvědomoval relativní slabost svých sil a žádal do Británie o efektivnější posily.

Bitva u Coronelu, 1. listopadu 1914

20. října doplnila německá eskadra zásoby potravin a paliva na ostrově Más Afuera (dnešní Alejandro Selkirk) v chilském souostroví Juana Fernándeze. V noci na 1. listopad se její velitel dozvěděl o přítomnosti britské válečné lodi v chilském přístavu Coronel. Jednalo se o lehký křižník „Glasgow“. S odhodláním zničit jej po opuštění neutrálního přístavu, Speeovy křižníky vyrazily ke Coronelu. Naopak britský vrchní velitel byl z lodi „Glasgow“ informován, že v blízkých vodách patrně operuje pouze jedna nepřátelská loď („Leipzig“). Poznání o větší síle protivníka na obou stranách přišlo až v pozdním odpoledni 1. listopadu, kdy se za vzájemného přibližování a manévrech zejména britské strany schylovalo u pobřeží jižního Chile ke střetnutí mezi větší a lépe vyzbrojenou německou a menší britskou eskadrou. Pro zběžnou představu, souhrnná výzbroj jen dvou německých pancéřových křižníků je uváděna na 16 děl ráže 210 mm a 12 děl ráže 150 mm. Britové disponovali 2 těžkými děly ráže 234 mm na HMS „Good Hope“ a celkem 32 děly ráže 152 mm, s dostřelem 9 km, o kilometr méně než německá děla srovnatelné ráže (a navíc část z nich byla umístěna ve spodních podpalubních kasematách a rozbouřené moře během nadcházejícího boje učinilo tyto prakticky nepoužitelnými). Jestliže posádky Speeových lodí byly představovány výlučně námořníky a důstojníky aktivní služby, jež měli za sebou řadu společných cvičení, podstatnou část obsluhy děl na britských lodích tvořili záložníci.

Foto: Bitva u Coronelu 1. listopadu 1914 (malba německého malíře Hanse Bohrdta z roku 1915). Potopení dvou pancéřových křižníků a smrt více než 1 650 mužů (mezi nimi i kontradmirála Cradocka), v kontrastu se zcela minimálními či téměř žádnými ztrátami na německé straně, to bylo něco, co výrazně otřáslo už i samotnou prestiží Velké Británie jako přední námořní velmoci. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Gibraltar, Britové a jedna zvláštní legenda

Kontradmirál Cradock, jenž stočil kurz své eskadry k jihu, vpravo od rovněž k jihu plující skupiny nepřátelských křižníků, a jenž zpočátku mj. vsázel na vlastní momentální výhodu toho, že Němcům svítilo do očí zapadající slunce, zamýšlel poškodit německá plavidla tak, aby ta zakotvila v některém z neutrálních jihoamerických přístavů, kde by jejich posádky byly internovány. Uhýbající Němci zahájili palbu z děl v situaci, kdy se k nim britské pancéřové křižníky přiblížily na vzdálenost zhruba 10,5 km. Po oboustranné dělostřelbě, daleko přesnější a účinnější z německé strany, a spojené se vzájemným přibližováním (až pod 4,5 km po 19. hodině), zuřily na obou britských pancéřových křižnících požáry. Vlajková HMS „Good Hope“ vyrazila přímo do směru plavby německých křižníků, což je vysvětlováno jako Cradockův zoufalý pokus o útok zblízka za využití klounu. Tím se však jen dostala pod zintenzívněnou palbu ze „Scharnhorst“ a „Gneisenau“, která ji paralyzovala. Zakrátko došlo na britské velitelské lodi k mohutné explozi, výšlehu obrovského plamene z podpalubí, a jejímu rychlému potopení.

Mezitím, co se strhly dělostřelecké souboje i mezi dalšími loděmi obou svazů („Glasgow“ a „Otranto“ na jedné, „Leipzig“ a „Dresden“ na druhé straně), a kdy nakonec i rozbouřené moře, snižující efektivitu palby z lehkých křižníků, umožnilo britským lehčím plavidlům uniknout směrem na západ, vydal admirál Spee rozkaz vyhledat a torpédovat druhý britský pancéřový křižník, „Monmouth“, též se vzdálivší z bojiště. Úkolem byl pověřen lehký křižník „Nürnberg“, předtím také od dějiště boje vzdálen v důsledku poruchy strojů. Když obě lodě na sebe za tmy narazily, pokusili se námořníci na těžce poškozené HMS „Monmouth“ (zcela vyřazena byla i její dělostřelecká výzbroj) obrátit svou loď tak, aby odrazila německý křižník torpédy, ovšem marně. Vystaven dělostřelbě z SMS „Nürnberg“, těsně před 21. hodinou se britský křižník převrátil a i s posádkou zmizel pod hladinou.

Námořní střet před vjezdem do zátoky u Coronelu znamenal naprosto jednoznačné německé vítězství. Naproti tomu je považován za největší porážku britské Royal Navy za přinejmenším více než jedno uplynulé století. Britové přišli o oba své pancéřové křižníky, a na jejich straně zahynulo 1 654 mužů, včetně kontradmirála Cradocka na „Good Hope“. V německých řadách byli pouze 3 námořníci zraněni. O neefektivitě britské střelby v souboji, vedeném při dosti velkém vzájemném odstupu, vypovídají i pouze 2 zásahy, jaké utržila SMS „Scharnhorst“, nebo 4 zásahy, utržené SMS „Gneisenau“.

Vítězná eskadra viceadmirála von Spee se obrátila na sever a 3.-4. listopadu kotvila v chilském Valparaísu, několik set kilometrů od Coronelu. Pak se otočila zase na západ, resp. jihovýchod – po zásobení opět na ostrově Más Afuera, cestou kolem Hoornského mysu vplula do Atlantiku. Mimochodem, množství jí disponované munice se tehdy nacházelo asi na polovině výchozího stavu. Britská admiralita mezitím získala informace o katastrofické porážce u chilského pobřeží 4. listopadu. Z iniciativy prvního lorda admirality admirála Johna A. Fishera byly ihned zahájeny rozsáhlé přípravy, které měly tuto porážku odčinit. Klíčová role připadla na kontradmirála Stoddarta, velitele Royal Navy v jižní části Atlantiku. Při soustředění britských sil ve vodách Falklandských ostrovů, rozhodujícím se mělo stát, že přímo k tomuto strategicky důležitému souostroví pod britskou vládou zamířila zrovna i německá Východoasijská eskadra, se záměrem udeřit na jejich centrum Port Stanley.

Foto: Eskadra admirála von Spee, nedlouho po svém triumfu u Coronelu, opouští přístav v chilském Valparaísu. Trojice v čele plujících lodí v pozadí (vlevo) je představována SMS „Scharnhorst“, SMS „Gneisenau“ a SMS „Nürnberg“, lodě v popředí (vpravo) mají patřit chilskému válečnému námořnictvu. Při této příležitosti možná můžeme poukázat na mezinárodněprávní standard maxima 24 hodin, umožněného válečným lodím bojujícího státu strávit v přístavu neutrálního státu. | Wikimedia Commons / Public domain

Bitva u Falkland, 8. prosince 1914

Když měly ráno 8. prosince zaútočit na Port Stanley německé křižníky „Gneisenau“ a  „Nürnberg“, předpokládal Maximilian von Spee, že v přístavu nekotví žádná válečná loď. Němci byli proto překvapeni větším množstvím britských plavidel, jejichž zdejší koncentrace byla výsledkem uvedených příprav. V jejich realizaci představovalo významnější moment setkání eskadry admirála Stoddarta s bitevními křižníky „Invincible“ a „Inflexible“, které pod velením viceadmirála sira Fredericka Davetona Sturdeeho opustily 11. listopadu plymouthský přístav Devonport v jihozápadní Anglii. K tomu došlo 26. listopadu při drobném skalnatém souostroví Albrolhos u brazilských břehů, odkud britské síly společně směřovaly k Falklandám. Tam dorazily 7. prosince.

Foto: Viceadmirál Maximilian, hrabě von Spee (1861-1914). Při svém dlouholetém působení v německém Císařském námořnictvu (Kaiserliche Marine), do čela Východoasijské eskadry byl jmenován v roce 1912. Zkáza tohoto námořního svazu u Falkland 8. prosince 1914 se stala osudnou i jemu samému na palubě jeho velitelské lodi, SMS „Scharnhorst“, zničené a potopené v důsledku palby britských křižníků. | Wikimedia Commons / Public domain

Dopoledne následujícího dne, tj. onoho 8. prosince 1914, zahájila na oba jmenované německé křižníky palbu těžká děla HMS „Canopus“ (dodejme, že té v říjnu admirál Cradock svěřil v jižním Pacifiku úlohu ochrany svých zásobovacích lodí, čili do bitvy u Coronelu už nezasáhla, a že následně plnila roli strážní lodě na Falklandách), a křižník „Glasgow“, ve střetu u Coronelu zúčastněný, se pustil do pátrání po opět se vzdálivších nepřátelských plavidlech. Brzy narazil na celou Speeovu eskadru, o jejíchž pohybech byl informován i viceadmirál Sturdee.

Proti německé skupině vyrazila celá sestava britských lodí, přičemž Sturdee se svými rychlými „Invincible“ a „Inflexible“ se ocitl v jejím čele. Nacházející se tentokrát ve zřetelné převaze Britové, ti byli rozhodnuti nedat německým lodím příležitost uniknout. Jakmile jejich těžká děla začala před 13. hodinou střílet na lehké křižníky „Leipzig“ a „Nürnberg“, von Spee se rozhodl, s představou, že se nakonec tak podaří svou eskadru zachránit, postavit se dvěma britským bitevním křižníkům svými pancéřovými křižníky „Scharnhorst“ a „Gneisenau“. S těmi po 13. hodině odbočil na severovýchod, do kurzu britské eskadry. Sturdee načas stáhl své lodě mimo jejich dostřel, a zároveň dal rozkaz k dalšímu stíhání rychlých německých lehkých křižníků.

Spee se pokusil uniknout Britům plavbou směrem na sever, ale před 15. hodinou se na dostřel opět objevily Sturdeeho lodě, a palba z jejich děl přinesla vskutku destruktivní účinky. Byl zničen přední komín na SMS „Scharnhorst“, a její příď zachvátil požár. K 16. hodině hořela již Speeova vlajková loď po celé své téměř 145-metrové délce, a ani jedno z jejích děl nebylo schopno odpovídat na palbu protivníka. Krátce nato klesl křižník ke dnu s celou posádkou, včetně samotného admirála von Spee.

Ve vodách rozkládajících se jižněji zatím britské pancéřové křižníky „Cornwall“ a „Kent“ a lehký křižník „Glasgow“ pronásledovaly německé lehké křižníky. Když křižník „Dresden“ unikl stíhání ze strany „Glasgow“, pod palbou z této lodi, a posléze i z křižníku „Cornwall“, se ocitl pomalejší „Leipzig“. Na SMS „Leipzig“ docházela munice, což jen Britům usnadnilo přibližování se k této lodi, jejíž osud měl být naplněn. Podobně tomu bylo s křižníkem „Nürnberg“, na nějž křižník „Kent“ zahájil střelbu z již téměř 11-kilometrové vzdálenosti a kde pak porucha kotlů způsobila jeho zpomalení, zatímco se zvýšila efektivita palby dohánějících jej Britů. Po vypuknutí požáru a vyřazení svých posledních dvou děl se SMS „Nürnberg“ začala potápět a do hodiny zmizela zcela pod vodou. Zachráněno bylo pouze 10 mužů z její posádky.

Ještě předtím, po 18. hodině, se potopil i pancéřový křižník „Gneisenau“, vystaven palbě ze tří lodí (k „Invincible“ a „Inflexible“ přibyl pancéřový křižník „Carnarvon“), a se zdemolovanými palubními nástavbami, požáry na mnoha místech a vyřazením většiny svých děl. S jeho potopením vytáhli Britové z moře 187 trosečníků. Lehký křižník „Leipzig“, kde nakonec zmlkla všechna děla, se potopil po výbuchu v podpalubí ve 21.23. Jen 18 členů jeho posádky bylo vítěznými Brity zachráněno.

Britská odveta za naprostou porážku o více než měsíc dříve byla dokonána. Spolu se ztrátou 2 pancéřových a 2 lehkých křižníků (a také potopených transportních lodí „Baden“ a „Isabel“ jako doprovodných plavidel německé eskadry) si bitva v německých řadách vyžádala životy asi 2 100 mužů, mezi nimiž se tentokrát nacházel i viceadmirál von Spee nebo např. jeho dva synové. Přeživší trosečníci z potopených lodí se ocitli v britském zajetí. Na britské straně je připomínáno 9 padlých a 15 zraněných námořníků, poškození britských lodí je hodnoceno jako poměrně nízké (uvádí se 40 utržených zásahů v případě HMS „Kent“, 22 v případě HMS „Invincible“, 19 v případě HMS „Cornwall, 3 v případě HMS „Inflexible“...).

Foto: Britská HMS „Inflexible“ při záchraně trosečníků z potopeného pancéřového křižníku „Gneisenau“ v bitvě u Falkland. Na rozdíl od osudu všech členů posádky druhého z pancéřových křižníků Speeovy eskadry, vlajkové SMS „Scharnhorst“, která zmizela pod hladinou o necelé 2 hodiny dříve, z posádky dotyčné německé lodi si zachránilo život 187 mužů. | Wikimedia Commons / Public domain

Lze říci, že byla vlastně stvrzena nepochybná převaha britského impéria nad císařským Německem na světových oceánech po zbytek Velké války. SMS „Dresden“, křižník, který se do Speeovy  Východoasijské eskadry začlenil až dodatečně, a také její jediná válečná loď, které se podařilo uniknout jejímu zničení u Falkland do vod Magalhãesova průlivu mezi jihoamerickou pevninou a Ohňovou zemí, se nakonec znovu objevila v Pacifiku. Krátce poté, co 9. března 1915 dorazila, se svými technickými potížemi a nevelkými zásobami uhlí (často nahrazovaného dřevem, natěženým posádkou na pobřeží), na ostrov Más a Tierra (dnes Robinson Crusoe) v souostroví Juana Fernándeze, byla i s posádkou prohlášena za nacházející se v chilské internaci. Nicméně, dopoledne 14. března 1915 se zde kotvící německý křižník stal terčem palby ze stíhajících jej britských křižníků „Glasgow“, „Orama“ a „Kent“, jež si vyžádala život 8 členů jeho posádky. Po následném vyjednávání s Brity byla SMS „Dresden“ vlastní posádkou potopena, a 337 zbývajících mužů zůstalo internováno Chilany. Poznamenejme, že roli bezprostředního vyjednavače s Brity sehrál adjutant velitele lodi, fregatního kapitána Fritze Lüdeckeho, a zpravodajský důstojník Wilhelm Canaris – z pozdější éry nacistického režimu v Německu dobře známý jako šéf vojenského zpravodajství, Abwehru, a zároveň svým napojením na německé protihitlerovské hnutí, pro což byl také nakonec, v dubnu 1945, popraven v koncentračním táboře Flossenbürg.

Přímý odkaz na osobu Maximiliana von Spee se odrazil mj. v pojmenování pancéřové,  tzv. kapesní lodě „Admiral Graf Spee“, jejíž stavba byla zahájena v německém Wilhelmshavenu v roce 1932. Možná až jistou ironií může být, že rovněž pro tuto německou válečnou loď se měly v počáteční fázi druhé světové války stát osudnými aktivity v jihoamerických vodách, resp. střet s Brity v této části světa. Míněno je její poškození ve střetnutí s britskou eskadrou u Río de la Plata, následný únik do neutrálního přístavu uruguayského Montevidea a poté její potopení, učiněné z rozhodnutí jejího kapitána Langsdorffa v prosinci 1939.