Operace Bagration, kterou zahájila sovětská armáda 22. června 1944, znamenala pro německou armádu naprostou katastrofu, kdy Němci utrpěli obrovské ztráty, které byly podobné jako dřívější ztráty u Stalingradu. Když se unavení, ale vítězní sovětští vojáci 29. srpna 1944 konečně zastavili, Němci zaznamenali 300 000 mrtvých a přes 150 000 zajatých vojáků. Celkově bylo zničeno 17 divizí a 3 brigády, 50 německých divizi ztratilo více než polovinu své živé síly. Pro Němce však bylo ještě horší, že na východě přišli o obrovské území a sovětská vojska měla otevřenou cestu jak na Balkán a do Maďarska, tak zejména do Polska, Východního Pruska a Slezska, potažmo na Berlín.

V okupovaném Polsku se sovětští vojáci maršálů Malinovského a Rokossovského dostali až k břehům Visly a sovětští vojáci s výhledem na Varšavu obsadili pravý břeh řeky. Obsazení Varšavy v plánech operace Bagration nefigurovalo, protože sovětští velitelé si uvědomovali, že vyčerpaná sovětská armáda by neměla na překročení řeky a dobytí města sílu. Sověti se spokojili jen s tím, že na levém břehu vybudovali předmostí, které jim mělo v budoucnu sloužit k další ofenzívě.

Vedení polské podzemní organizace Zemská armáda (ZA) i polská exilová vláda v Británii sledovali vývoj situace s velký znepokojením. Poláci samozřejmě nezapomněli, že se Sověti v roce 1939 podíleli na rozbití jejich země a okupovali její východní část, věděli o deportacích Poláků na Sibiř a do Kazachstánu a popravách polských vlastenců, a nikdo z nich nezapomněl na vraždění v Katyni. Poláci proto sovětskou armádu nebrali jako osvoboditele, ale jen jako další okupanty. ZA proto plánovala osvobodit Varšavu vlastními silami, aby byla Spojenci považována za legitimní vládu Polska. Poláci mylně předpokládali, že je Wehrmacht po nedávné katastrofě zničen a taky doufali, že Spojenci jejich povstání podpoří. Obé byl to omyl. Němci měli ještě sil dost a Spojenci je podpořit nechtěli a nemohli. Stalin byl v očí Spojenců mnohem důležitější spojenec než polská exilová vláda a z katynského masakru podle vzoru Sovětů vinili Němce. Stejně tak se v roce 1943 dohodli se Stalinem, že polské východní území, které Sověti v roce 1939 okupovali, už Sovětům zůstane. A protože Stalin neměl v plánu prozápadní ZA v jejich povstání podporovat, dali ruce od ní i Spojenci. Američané se sice nabídli, že budou Zemskou armádu zásobovat letadly, ale protože Stalin Američanům zakázal, aby americká letadla mohla na jeho území tankovat, zůstalo jen u nápadu. V polovině září, když už bylo povstání prakticky rozdrceno, Stalin své rozhodnutí změnil a dovolil, aby Američané zásobovali povstalce ze vzduchu, ale už bylo pozdě. Povstalci ovládali jen úzký pruh země a shozená pomoc padla do rukou Němců. Poláci tedy zůstali sami.

Psali jsme:Ženy válečnice v křížových výpravách: Helmholtzův klam v historii

Němci o přípravách Poláků věděli, povstání je nepřekvapilo a už v polovině července začali z města evakuovat německé civilisty. Samotných Poláků se nebáli, protože věřili, že když je porazili jednou, porazí je i podruhé. Větší strach měli ze sovětské armády za Vislou, ale jak víme, byla to zbytečná obava. Rokossovskij sice Polákům pomoci chtěl, ale Stalin rozhodl jinak a nechal své vojáky sledovat, jak esesáci likvidují antikomunistickou Zemskou armádu. Povstání začalo 1. srpna 1944. Zasáhlo sice celé město, ale největší sílu mělo ve Starém městě. Protože o plánech na povstání Němci věděli, Poláci přišli o moment překvapení a dosáhli jen malých výsledků. Poláci ani neobsadili pro ně důležitá letiště, kde je měli podle polských plánů zásobovat Spojenci. I když by k tomu zřejmě nedošlo, jenom to ukazuje, že povstání nezačalo dobře. Jediný úspěch dosáhli povstalci u židovského ghetta, kde se jim podařilo osvobodit zbývajících 348 Židů. Jednalo se o ty nejsilnější jedince, kteří museli přežít obrovské strádání, viděli umírat své blízké a hořeli touhou se pomstít. Většina z nich vstoupila do Zemské armády a kde s lhostejností ke svým životům bojovali s Němci do poslední kulky.

Když povstání začalo, měli povstalci 40 000 bojovníků, ale jen polovina z nich disponovala zbraněmi. Němci zpočátku čelili Polákům 15 000 vojáky, ale jejich počet se rychle zvýšil na 50 000. Když se o povstání dozvěděli v Berlíně, rozzuřený Hitler nařídil, ať ho rozdrtí s veškerou brutalitou a vydal rozkaz Varšavu zničit. Tohoto úkolu se ochotně ujal Himmler, který v likvidaci Poláků vycítil příležitost demonstrovat sílu svých oddílů SS a blýsknout se před vůdcem. Zatímco se měl Wehrmacht starat o to, aby Sověti nepřekročili Vislu, povstání dostali na starost esesáci a polní policie. Himmler vydal rozkaz ke zničení města a k vyhlazení jeho obyvatel. K tomu měl osvědčené jednotky, které měly praxi s vražděním z Běloruska, kde bojovali s partyzány. Do Varšavy bylo převeleno Dirlewangerovo zvláštní komando, které bylo složeno ze zločinců, dezertérů a esesáků propuštěných z kárných táborů a jednalo se o nejobávanější jednotku SS s nejhorší pověstí. Do Varšavy také dorazil Bronislav Kaminskij a jeho RONA, která byla složena ze sovětských dezertérů. Přibližně polovina vojáků, kteří bojovali ve Varšavě v německých uniformách, neuměla německy. Velení nad německými vojáky dostal SS-Gruppenführer Erich von dem Bach-Zelewski, který se stal nechvalně známým díky svému působení jako vyšší šéf SS a policie ve střední části okupovaného Sovětského svazu, kde měl na svědomí tisíce zavražděných. Teď měl vraždit Poláky.

Foto: Esesmani z Dirlewangerovy brigády pochodují Chłodnou ulicí směrem na varšavské Śródmieście | Bundesarchiv

Němci zahájili protiútok 5. srpna. Kromě tanků a bombardérů Stuka je podporoval obrněný vlak, dělová loď na Visle a měli k dispozici 20 děl ráže 75 mm, 6 děl ráže 150 mm, 2 houfnice ráže 280 mm, 2 ráže 380 mm a jednu obří houfnici ráže 600 mm. Němci od prvního dne začali metodicky ničit město a vraždit civilní obyvatelstvo. Němci už první den zaznamenali úspěch, když se jim podařilo dosáhnout Saských zahrad a paláce, čímž rozdělili polskou obranu na dvě části. Polský protiútok sice Němce zase zahnal, ale 13. srpna už byla polská obrana německým útokem zase rozdělena a Němci zahájili postupnou likvidaci polských perimetrů.

Tento boj doprovázelo obrovské vraždění, které měli na svědomí zejména prasata z řad Dirlewangerova komanda a Kaminského RONA. Kaminského muži už 9. srpna vypálili nemocnici Ústavu Marie Curie-Sklodowské, ve které nejdříve znásilnili všechny řeholnice, které tam sloužily jako zdravotní setry a poté všechny přítomné povraždili. Kaminského vojáci rabovali a kradli vše, co jim přišlo pod ruku. Míra jejich zločinů dosáhla takové výše, že si na ně stěžovali i němečtí velitelé, protože to narušovalo válečné operace. Kaminského vojáci totiž místo bojování s povstalci raději kradli a znásilňovali a díky tomu byly v řadách esesáků mezery, kterými povstalci i za pomocí kanalizace pronikali a zasazovali Němcům bolestivé rány.

Psali jsme:První vojenská Tatra Phoenix 8×8 třetí generace s palivovou cisternou pro Armádu České republiky

Psali jsme:GPS ztrácí monopol: Vznik trhu s navigací nové generace

Psali jsme:Pplk. Martin Krč: Když hrozba smrti dostane reálné obrysy, člověk přemýšlí jinak

Foto: Oskar Dirlewanger jako SS-Oberführer před tím, než mu by udělen Rytířský kříž. | Bundesarchiv

I Dirlewangerovo zvláštní komando nelenilo a jeho muži důsledně plnili Himmlerův rozkaz na likvidaci varšavských civilistů. Jen ve dnech 5. a 6. srpna 1944 stihli příslušníci komanda postřílet 40 000 civilistů. Příslušníci komanda měli mimo jiné na svědomí i tři nemocnice, kde upálili veškeré pacienty a zdravotnický personál. Nejhůře se zachovali v nemocnici ve Wolské ulici, kde se polští lékaři a sestry starali i o zraněné německé vojáky. Ti své druhy ve zbrani žádali, ať tuto nemocnici vynechají, ale to jen Dirlewangerovi vrahy vyprovokovalo ještě k většímu násilí. Polské raněné polili benzínem a zapálili a polské lékaře a sestry odvlekli do svého tábora. Tam byly ženy svlečeny, zbičovány a hromadně znásilněny. Potom za doprovodu flétny a kytary postavili šibenice, na kterých nahé sestry a lékaře oběsili. Ve varšavské čtvrti Wola se prakticky nebojovalo a německé ztráty tam činily šest vojáků a ztráty povstalců 20 vojáků. Přesto tam esesáci povraždili 30 000 lidí. V továrně Ursus bylo zřízeno oficiální popraviště, kam byli nahnání všichni civilisté a kde je Němci likvidovali salvami z kulometů a plamenomety. Němci vraždili doslova každou živou duši a nešetřili ani novorozence.

Takovýto přístup ovšem nutil povstalce bojovat až do úplného konce a jelikož přitom dokázali Němcům vzdorovat velmi houževnatě a způsobovali německé straně těžké ztráty. Místní němečtí velitelé svůj brutální postoj nakonec revidovali a Bach-Zelewski Himmlerův krvavý rozkaz k totální vyhlazení varšavského obyvatelstva zrušil. Němci začali zbývající Varšavany evakuovat do narychlo postaveného tábora v Pruškově, odkud 60 000 lidí převezli do koncentračních táborů a 90 000 lidí poslali na nucené práce do říše. Evakuovaní obyvatelé neměli samozřejmě vyhráno, protože je v Německu čekaly hlad, bída a otrocká práce, mnozí zahynuli už cestou. „ Seřadili nás do průvodu a pochodovali jsme po mrtvolách, po mrtvých tělech. To bylo strašné, protože Němci šli po okrajích toho průvodu a zastřelili každého, kdo se nějak odchýlil, vysunul, omdlel nebo upadl. Tak jsme po těch lidech taky s maminkou šlapaly. Těsně mě přivírala k sobě, abych náhodou neškobrtla a nevychýlila se z té řady, “ vzpomínala jedna pamětnice.

Bach-Zelewski šel ještě dál a v rozporu s Himmlerovým rozkazem přiznal zajatým povstalcům statut válečných zajatců, a příště už neměli býti popravováni, ale bylo s nimi nakládáno jako se zajatci. Poláci vzdorovali v malých skupinách dlouhé týdny v ruinách města, ale bez dodávek zbraní a střeliva je čekala jen odvratná porážka. Území držené povstalci se den za dnem menšilo a drtila jej nepřetržitá smršť dělostřeleckých granátů a leteckých bomb. Po 63 dnech velitelé Zemské armády začali s Němci jednat o kapitulaci, se kterou bojem vyčerpaní Němci rádi souhlasili. Vojáci Zemské armády a hlavní velitel Tadeusz Bór-Komorowski přešli většinou do zajetí, a civilním obyvatelstvo, které se nacházelo na území držené povstalci, bylo vysídleno jako zbytek města. V okamžiku kapitulace Němci opravdu většinou dodrželi své slovo, a většina povstalců byla ušetřena a převezena do zajateckých táborů, přičemž většina jeho porušení zřejmě byla způsobena neinformovaností. Jakmile město opustil poslední Polák, do opuštěného města vstoupily speciální ženijní oddíly s rozkazem celé město zničit. Ženisté se dali do práce, a když v lednu 1945 obsadila varšavské ruiny Rudá armáda, která v době povstání z druhého břehu Visly nečinně přihlížela jeho hořkému konci, bylo v troskách asi 85 % města. Před válkou žilo ve Varšavě 1,3 milionu lidí, v létě 1944 okolo 900 000. V lednu 1945 mezi troskami živořilo méně než 1000 lidí. Počet obětí na polské straně není nikde dokumentován, je těžké přesný počet zjistit, ale nejčastěji udávaný počet 150 000 až 250 000 zabitých. Do tohoto údaje nejsou započítáni zabití Poláci, kteří zemřeli během evakuace města a během následného pobytu v koncentračních táborech a na nucené práci.

Foto: Členové SS-Sturmbrigade Dirlewanger během Varšavského povstání, 1944 | Bundesarchiv

Povstání mělo nepřehlédnutelný dopad na operace na východní frontě. Němci v bitvě utrpěli nemalé ztráty, podle propočtů Ericha von dem Bacha asi 26 000 lidí ( 17 tisíc zabitých a 9 tisíc zraněných), tři letadla, 310 obrněných vozidel včetně tanků, 4 raketomety a 340 lehce pancéřovaných vozidel. Nemluvě o tom, že likvidací povstání byly 63 dnů vázány jejich nemalé síly, Němci také ztratili možnost využívat přes Varšavu vedoucí logistické trasy a nemohli ji využít jako pevnost, o niž by se jejich vojska opírala. Statečnost, vytrvalost a houževnatost povstalců udělala na německou stranu velký dojem, Heinrich Himmler neváhal srovnat boje o Varšavu s boji o Stalingrad. Bronislaw Kaminskij válku nepřežil. Heinrich Himmler použil zločinné jednání jeho varšavské skupiny jako záminku, aby se Kaminského a jeho vedení zbavil. Kaminskij a jeho muži byli souzeni za krádež majetku Říše, protože odcizené cennosti měly být úředně odevzdány, ale Kaminskij a jeho lidé se je pokusili udržet pro sebe. Bronislaw Kaminski 19. srpna vojáky SS popraven.

Oskar Dirlewanger, psychopatický vrah a pedofil, násilný sadista, zemřel 7. června 1945. Okolnosti jeho smrti nejsou přesně známy. Podle nečastější verze ho v zajateckém táboře Altshausen umlátili polští vojáci, kteří se mu tak chtěli pomstít za jeho brutalitu při potlačovaní Varšavského povstání. Erich von dem Bach-Zelewski válku přežil a vydání do SSSR unikl jen proto, že jako svědek obžaloby ochotně vypovídal v Norimberku. To mu mezi obžalovanými neudělalo přátele, například Walter Funk a Herrmann Göring mu nadávali do udavačů a „ sviní “. Roku 1949 ho denacifikační soud odsoudil k deseti letům v pracovním táboře, přičemž rozsudek nebyl vykonán. V procesu v letech 1961/62 byl odsouzen za vraždu tří komunistů. Zemřel ve věznici Mnichov-Harlaching roku 1972.

Zdroj:  historie válek