EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Občanská válka ve Rwandě a genocida Tutsiů

 03. 01. 2022      kategorie: Vojenská historie      3 komentáře
Přidat na Seznam.cz

Původ nenávisti mezi většinovými Huty a menšinovými Tutsii pochází již z dob kolonií, kdy původní páni Němci a potom Belgičané, vždy upřednostňovali Tutsie. Po vyhlášení nezávislosti roku 1961 bylo vypsáno referendum, po kterém byla zrušena tutsijská monarchie. Tutsiové se za pomoci převratu pokusili znovu získat moc, ale byli s pomocí Belgičanů poraženy a puč se tak nezdařil. Následně vypukly odvetné masakry, v nichž zemřelo 10 000 Tutsiů. Další Tutsiové začali hromadně emigrovat do sousední Ugandy a Tanzanie, kde později vzniklo osvobozenecké hnutí, které vedl budoucí vítěz občanské války Paul Kagame, nynější prezident Rwandy.

Ve Rwandě mezitím vládl vojenský režim, který měl polofeudální rysy. Tutsiové byli na pokraji společnosti a režim je vystavoval každodennímu útlaku. Roku 1973 se dostal k moci Juvénal Habyariman, který začal vládnout jako doživotní prezident. Na začátku jeho vlády začala země prosperovat, protože ceny kávy šly strmě nahoru a také se trochu snížila diskriminace Tutsiů. To ovšem nevydrželo dlouho, protože ceny kávy po několika letech klesly prudce dolů a hutujská elita přišla o své příjmy. Tou dobou se již začala projevovat tutsijská Rwandská vlastenecká fronta (FPR), která sídlila v Ugandě. Založili jí muži, kteří byli nuceni v roce 1951 jako děti se svými rodinami emigrovat do Ugandy. Tito muži potom bojovali pod ugandským guerillovým vůdcem Musevenim, který bojoval proti tehdejší ugandské vládě. Když roku 1986 obsadili Museveniho bojovníci Kampalu a zvolili ho prezidentem, poskytl vděčný Museveni FPR materiální pomoc a tajně schválil, aby se pokusila o invazi do Rwandy.

K té došlo v říjnu 1990, kdy tehdy překročilo hranice 3 000 bojovníků FPR. Většinou se jednalo o bojovníky z řad Tutsiů, ale ve vojsku bylo i několik Hutuů, kteří nesouhlasili s Habyarimanem a diskriminací Tutsiů. FPR se probojovala až na předměstí Kigali, kde útočící povstalce rwandská armáda zastavila. Vydatně jí tehdy pomáhali Francouzi, kteří byli spojenci hutujské vlády. Zbytky poražené FPR pak byly nuceni utéct do pohoří Viruga, kde povstalci živořili, umírali hlady a útrpně čekali na svůj konec. Když se povstalecké hnutí dostalo do nejhorší krize, objevil se na scéně Paul Kagame, který se mezitím nacházel v USA a dějiny mu budou později říkat "africký Napoleon".

270212630_10220779636389602_1831669325020562377_nFoto: Milice Interahamwe | warhistoryonline

Kagame se letecky vrátil z exilu a začal energicky formovat novou armádu. Díky penězům Tutsiů v zahraničí, ale i za pomoci bývalých kolegů z ugandské armády, Kagame postupně vybudoval a vycvičil velmi schopnou armádu. Panovala v ní přísná disciplína, kde například znásilnění se trestalo smrtí. Díky Kagameho schopnostem i kontaktům v zahraničí byla armáda dobře zásobena a udržovala si vysokou morálku. Když pak v dubnu 1993 propukly další masakry Tutsiů, FPR opustila hory a pronikla do Rwandy. Rwandská armáda neměla sílu jí čelit a k hrůze francouzských spojenců se FPR rychle přiblížila až ke Kigali. Francouzi proto zatlačili na pilu a donutili FPR jednat o míru. Habyariman se neochotně připojil a obě strany se dohodly na sestavení přechodné vlády. Do Kigali dorazilo tisíc bojovníků FPR, kteří měli za úkol hlídat poslance z jejich hnutí, kteří dostali zastoupení v parlamentu. Zároveň do Kigali přiletěl mírový sbor OSN, který měl dohlížet na plnění dohod.

Rwanda měla mít nakročeno k míru, ale propast vykopaná mezi oběma národy byla příliš velká. Extremisté z řad radikálních Hutuů vytrvale blokovali jednání vlády a ani Kagame se do spolupráce s radikály moc nehrnul. Do toho všeho oblíbené radikální rádio RTLM každý den přinášelo "nové" důkazy o zvěrstvech Tutsiů a všude se formovaly hutujské milice Interahamwe (ti, kteří společně útočí), které byly údernou sílou extrémistů. Milicionáři pochodovali v pestrobarevných šatech, pískali na píšťalky a prováděli výcvik dřevěnými atrapami zbraní. V pozadí extrémistů stála klika kolem plukovníka Bagasory a jeho sestry Aghathe, která byla manželkou prezidenta. Tato klika byla rozhodnutá zastavit mírový proces za každou cenu a kvůli tomuto cíli byla ochotna obětovat i tehdejšího prezidenta Habyrimana.

Když se pak 6. dubna 1994 vracel prezident z jednání v Tanzanii, bylo jeho letadlo sestřeleno nad letištěm. Viníci byli pravděpodobně extrémisté z řad Hutuů, avšak důkaz dodnes neexistuje. Smrt prezidenta následně odstartovala divoké běsnění, které překonalo i ty nejčernější představy. Hutuové postupovali podle přesně naplánovaného scénáře, který měli připravený už měsíce dopředu. Nejdříve členové prezidentské gardy podle seznamu obklíčili domy veškeré hutuiské elity a opozičních politiků a tu následně likvidovali.

S prvními masakry začal být realizován také plán, který měl za cíl z Rwandy vyhnat vojáky OSN. Když vyslal jejich velitel Roméo Dallaire belgické vojáky, aby zachránili umírněnou předsedkyni vlády Agathe Uwilingimanovou, byli Belgičané zajati a odvezeni do vojenského komplexu v Kigali, kde je čekala poprava. Dav zdivočelých vojáků je nejdříve začal bít holemi, ale deset Belgičanů se nehodlalo umřít bez boje. Jeden z nich měl u sebe ukrytou pistoli se kterou zabil několik Hutuů. Další Belgičané pak  rychle obrali mrtvé vojáky o zbraně a uprchli do malého betonového domku u vstupu do tábora. Tam se celou noc statečně bránili, ale pak jim došly náboje a rwandští vojáci pronikli dovnitř. Bezbranné Belgičany pak rwandští vojáci brutálně mučili, nařezali jim šlachy, aby nemohli chodit, některé vykastrovali a umlátili mačetami. Když potom generál Dallaire uviděl na dvoře nemocnice jejich těla, nemohl ani pořádně spočítat, kolik jich vlastně bylo - tak strašlivě byli Belgičané znetvořeni. Plán extrémistů vyšel a Belgičané záhy opustili zemi.

A tak Dallaire zůstal prakticky sám, k dispozici mu zůstalo jen 300 Ghaňanů a několik stovek vojáků z Bangladéše, kteří měli nulovou vojenskou hodnotu. A s takovou hrstkou mohl jen bezmocně sledovat, jak umírá jeden národ. Milicionáři Interahamwe stavěli na cestách a silnicích zátarasy a každý kdo kolem nich prošel, musel ukázat občanku. Ten, kdo tam měl napsáno, že je Tutsi, byl okamžitě zmasakrován. Dallaire později napsal, že ho úplně šokovala netečnost Tutsiů, se kterou přicházeli k zátarasům a šli si pro smrt. Vrazi používají především mačety, které byly zakoupeny v Číně. A nezabíjela jen milice, zabíjel skoro každý. Sousedé zabíjeli sousedy, kolegové kolegy v kancelářích, doktoři své pacienty, učitelé své žáky. Milici nezastavilo nic. Na mnoha místech vtrhli milicionáři do sirotčinců, kde vyhladili všechny tutsijské děti.

270110499_10220779635749586_2515405932536789187_nFoto: Vojáci vládního vojska | warhistoryonline

I když vrahové používali většinou primitivní zbraně, genocida probíhala velmi rychle a počty mrtvých strmě rostly. Aby ne. Seznamy obětí byly vytvořeny už dávno před genocidou, takže vrazi šli na jisto. Rádio RTLM neustálo vybízelo k dalšímu zabíjení a povzbuzovalo je voláním "Hroby nejsou pořád plné" nebo "Pošlete šváby do Etiopie". To byla narážka na údajný původ Tutsiů a zvyk házet jejich těla do řeky Kagera, která vtéká do Nilu a ten protéká i Etiopií. Dnes často vídáme mladé Afričany s drahými mobily, ale tenkrát bylo rádio skoro hlas Boží a mělo velkou sílu. Zabíjení mačetami byla velká dřina a tak si ho Hutové zpestřovali. Vešli do domu svých obětí a několika údery jim přesekali Achillovy paty. Pak se vrátili za pár dní a lidi polomrtvé žízní a ztrátou krve dorazili. Ve Rwandě se neplatilo za život, ale za rychlou smrt zastřelením, kdy Tutsiové platili za to, aby je Hutové zastřelili místo rozsekáním mačetou.

K milicionářům se samozřejmě přidávala i armáda a vojáci ochotně pomáhali s masakry. Do jednoho kostela, kde se nacházel dav Tutsiů a také dva polští vojáci z OSN, jednou přijeli rwandští vojáci, kteří oba Poláky zajali. Poté zavolali milici a nutili Poláky s namířenou zbraní sledovat, jak milicionáři chodí po kostele, máchají mačetami na všechny strany a zabíjejí lidi kolem sebe. Když bylo po všem, se smíchem polské zajatce propustili.

Jak běsnění pokračovalo, dali se do pohybu bojovníci FPR. Bylo jich 20 000 a proti sobě měli 30 000 vojáků rwandské armády. Dallaire popisoval vládní vojáky jako nedostatečně vycvičené muže, kterým chybělo jídlo, léky, zbraně i morálka. Byli v otrhaných uniformách a často opilí. Jako celek byla rwandská armáda špatně placená a ochromovala jí častá dezerce. Jedinou kvalitní jednotkou rwandské armády byla prezidentská garda, ale ta měla jen 3 000 mužů. Zato na vojáky FPR byl jiný pohled. Dělali na generála dojem mladých, vycvičených mužů, oblečených do východoněmeckých letních uniforem, čistých, upravených. Měli vysokou morálku a chuť se pomstít.

Přestože Dallaire Kagameho ve své pozdější knize obviňuje, že kdyby okamžitě postupoval na Kigali, tak ho mohl rychle dobýt a zastavit výše uvedenou genocidu, Kagame tehdy velmi šikovně manévroval ze severu a z východu, nespěchal a snažil se opatrně zneutralizovat početní výhodu vládních vojáků. Nejdříve se rozhodl zaútočil na město Byumba, které leží východně od Kigali, kde žilo hodně rodinných příslušníků hutujské elity. Hutuové tam proto soustředili hodně vojáků, aby byly jejich rodiny v bezpečí. Město však leží v údolí, dá se špatně bránit a vládní vojáci by po případném přerušení jediné přístupové silnice přišli o možnost ho z Kigali podporovat. Jak se dalo čekat, FPR nejdříve odřízla přístupovou silnici k městu, pak ho na kopcích obklíčila a po těžké kanonádě pronikla do ulic, kde pozabíjela všechny vládní vojáky. Zajatci se nebrali.

Vládní vojsko přišlo v bitvě o Byumbu o několik tisíc mužů, dostalo se do defenzívy a FPR se následně začala stahovat ke Kigali. Morálka vládních vojáků sice klesala s každým dnem války, přesto byli, společně s milicí a gardou, připraveni město udržet. Na předměstí města se rozhořely těžké boje a povstalci utrpěli těžké ztráty, což povzbudilo vládní vojáky, kteří se pokusili o protiútok. Byli však krvavě odraženi a přišli o tisíce mužů. Po tomto neúspěchu přišli vládní vojáci o další chuť bojovat a postupně Kigali vyklidili.

Extrémisté a vojáci se pak začali stahovat na západ země, kde jim Francouzi vybudovali bezpečnou zónu. S nimi začaly utíkat i miliony prostých Hutuů, kteří se báli pomsty. A většina z nich právem, protože během pouhých sta dní bylo pozabíjeno 800 000 lidí. Když 4. července povstalci z FPR vstoupili do Kigali, bylo to město duchů. Vraždění neustávalo, ani když se vládní režim zhroutil. Ještě v posledních dnech bojů členové Interahamwe obcházeli po městě a vydávali se za povstalce. Díky tomu oklamali a vzápětí zavraždili i ty Tutsie, kteří přežili všechny ty předchozí měsíce zabíjení. Tímto způsobem byla povražděna i část Kagameho rodiny, které se do té doby podařilo ukrývat.

Dnes se píše, že bylo celkem zabito 800 000 až milion Tutsiů a umírněných Hutuů. To je podle mě politicky korektní lež. V drtivé většině byli povražděni Tutsiové a možná jen pár tisícovek Hutuů, většinou z nepohodlné opozice. Ne však všichni Hutuové jsou stejní. Známý je příběh Paula Rusesabagina a jeho hotelu Mille Collines, ve kterém během rwandské genocidy zachránil 1 268 lidských životů. Otec Hakizimana tehdy také zachránil ve svém kostele tisíc lidí a zabránil milici, aby je zmasakrovala. Pastor Gisimbu přijal do svého sirotčince 400 tutsijských dětí, které pak chránil před vrahy po celou dobu genocidy. Děti ukrýval v podkrovních komůrkách a milice je nikdy neobjevila. Sám Gisimbu často chodil po městě, hrabal se v hromadách mrtvol a hledal další přeživší, které by mohl zachránit. Několik lidí takto opravdu našel a zachránil.

Kagame, který teď v zemi vládne, tak zachránil Tutsie před jejich úplným vyhlazením. V rámci své funkce prezidenta Rwandy zrušil občanské průkazy, ve kterých bylo napsáno, zda je někdo Tutsi či Hutu. Spousta vrahů však zůstala pořád nepotrestána a nyní žije v zahraničí. Například Paul Rusesabagina, bývalý rwandský hotelový manažer, potkal v Belgii několik prominentních vrahů, kteří si užívají exil a patří k přistěhovalecké smetánce.

Zdroj: britannica.com

CENOVÉ BOMBY (558)

Komentáře

Czert

07. 01. 2022

Proc nejsem prekvapen ze francie opet byla na spatne strane historie a podporovala vrahy. A neco jako moralka ji nic nerikalo a dodnes nerika.

A je historicka nespravedlnost ze nejen nebyly potrestani obycejni vrazi z milic, to pri takovychto poctech vrahu nikdy nebyva, ale ze se nenasel nikdo kdo by potrest0al aspon jejich vedeni?

Kde je evropa s jejich propagovanyma moralnima hodnotama?
Lepsi dukaz pokrytectvi evropskych vudcu, tehdy i dnes, snad neexistuje.
Spousta evropanu sezere falesne siditko, kdyz pak natoci film hotel rwanda, daji mu par oceneni a tim si ocisti svoje povrchni svedomi.

Míra

04. 01. 2022

Západ se rád vměšuje do nepodstatných záležitostí, má plnou hubu "demokracie", míru a soucitu, ale když má opravdu zasáhnout, zabránit zločinům a zachránit životy, tak dělá jako že nic.
Můžeme srovnat s bombardováním Jugoslávie z důvodu zabránění údajné genocidy kosovských Albánců.

Vladimír

04. 01. 2022

A takové magorrry primitivní a kanibaly EU vesele tahá do Evropy a jak jsem dnes na Seznamu četl, tak by je chtěl motýl Emanuel (za předsednictví Francie EU) vyměnit za podporu naší jaderné energie ???!!

Přidat komentář