Portugalská tzv. karafiátová revoluce z dubna 1974, která v režii levicových armádních kruhů skoncovala s režimem, vytvořeným o řadu desetiletí dříve Oliveirou Salazarem, znamenala převratnou událost nejen pro Portugalsko, ale i pro celé jeho zbývající zámořské impérium. Nápadné to bylo na africkém kontinentě. Odpovídalo dekolonizačnímu trendu od předchozího období, že také kolonie Portugalska, při probíhajícím ozbrojeném boji místních sil proti jeho nadvládě, se měly vydat na cestu vlastního sebeurčení a nezávislosti. Rýsující se mocenské zápasy mezi jednotlivými domácími frakcemi však mohly skýtat předpoklad, aby se nové africké státy se stahováním portugalské moci změnily v dějiště v podstatě zástupných bojů globální reality studené války. Typickým příkladem toho byla rozlohou největší z portugalských kolonií, Angola.

Jednoznačně dominantní politickou frakcí se stala, po násilnostech v hlavním městě Luanda v polovině roku 1975, MPLA (z port. Movimento Popular de Libertaçao de Angola, Lidové hnutí osvobození Angoly). Tato marxisticky orientovaná síla pod vedením dr.  Agostinha Neta, založená ještě před zahájením povstalecké protikoloniální války z roku 1961, získala podporu Sovětského svazu. Jejími protivníky (předtím předpokládanými partnery v angolské vládě) byly FNLA (Frente Nacional de Libertaçao de Angola, Národní fronta osvobození Angoly), spjatá primárně s etnikem Kongů a operující na severu země, disponující oporou v sousedním Zairu diktátora Mobutu Sese Seka a dosáhnuvší finanční podpory z Číny a z USA, a UNITA (União Nacional para a Independéncia Total de Angola, Národní unie pro úplnou nezávislost Angoly), aktivní v jižnějších částech země. UNITA se přitom spojila s Jihoafrickou republikou, která se pokusila v Angole prosadit poměry ve vlastní prospěch prostřednictvím vojenské intervence z jí obsazené sousední Namibie (Jihozápadní Afriky). Rozhodující roli tu hrálo též spojenectví MPLA zase s povstalci, bojujícími za nezávislost Namibie. Zároveň UNITA a FNLA vytvořily opoziční vládu ve vnitrozemském městě Huambo, a kromě faktoru materiální podpory USA, lze poznamenat, že dohromady asi 30-tisícové řady jejich guerillových vojsk byly posíleny bělošskými žoldnéři, často bývalými veliteli portugalské armády.

Foto: Postup jihoafrické operace „Savannah“ na území Angoly od října 1975. Tuto intervenci do země, opouštěné portugalskou koloniální správou, můžeme pak  považovat naopak za hlavní podnět ke kubánské operaci „Carlota“. Může být pochopitelné, že vojenská akce Jihoafrické republiky, vzhledem k jejímu systému apartheidu, vyvolala negativní reakci mj. i většiny černošských států subsaharské Afriky. Společně na druhé straně s Kubou, patřila i Jihoafrická republika až do 80. let k zahraničním silám, v angolské občanské válce asi nejvíce přímo angažovaným - byť pokud jde o jihoafrické a kubánské ztráty (uváděné v obou případech nanejvýš do několika málo tisíc padlých), ty lze možná v celkovém kontextu konfliktu označit za poměrně nízké. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Zločiny bez výčitek: Japonská brutalita vůči americkým sestřeleným letcům

Oficiální vyhlášení angolské nezávislosti bylo předem připraveno, na bázi dohod s Portugalci a dosud s vizí koaliční vlády jmenovaných tří skupin, na 11. listopad 1975. Jestliže se režim MPLA stal nejobecněji podporován SSSR a dalšími evropskými komunistickými státy, specifikum pak představovaly vazby MPLA na zemi, jež sama byla z materiálního hlediska na podpoře z téhož směru značně závislá – Kubu. Podmínky k tomu poskytly už schůzka předáků této organizace s revolucionářem Che Gevarou v Kongu v roce 1965, a následné osobní setkání A. Neta s kubánským vůdcem Fidelem Castrem na Kubě v roce 1966. Právě kubánská vojenská pomoc se také stala pro MPLA rozhodující ke sklonku roku 1975, kdy se k jí ovládané Luandě blížili od severu bojovníci FNLA, podpořeni zairskými jednotkami, a ze směru opačného k ní rychle postupovaly jihoafrické oddíly South African Defence Force, které o počtu několika tisíc mužů a s pancéřovou brigádou překročily jižní angolskou hranici v říjnu 1975 (operace „Savannah“ pod velením generála Constanda Viljoena, označovaná, s ohledem na provázanost se situací v Namibii, rovněž za součást tzv. jihoafrické pohraniční války). Samo luandské vedení zůstávalo připraveno na guerillovou formu boje, ovšem ne na otevřené střety, před jejichž alternativu jej jeho zahraniční nepřátelé stavěli.

Již v předchozích měsících dorazily do Angoly stovky kubánských vojenských specialistů, instruktorů, kteří (např. za stavu, kdy odcházející Portugalci likvidovali své dosavadní základny) vybudovali 4 výcviková střediska v různých částech země a měli pro vládu MPLA organizovat nové prapory pěchoty a dělostřelecké baterie. Kromě toho byla z Kuby vyslána brigáda lékařů a dodávka transportních prostředků a dalšího vybavení. Patřilo k charakteristickým úkolům Kubánců mj. zaučování bojovníků MPLA v zacházení s jejich obvykle sovětskou výzbrojí. Poté, co bylo počátkem listopadu 1975 jedno z nově zřízených výcvikových středisek jižně od města Benguela zničeno v boji, v němž se tito instruktoři a jejich angolští žáci střetli s postupující jihoafrickou pancéřovou kolonou, rozhodlo vedení v Havaně, za důležité iniciativy samotného Comandante en Jefe (Vrchního velitele) Fidela Castra, o rozsáhlejším nasazení kubánské armády na angolských bojištích.

Do 5. listopadu 1975 bylo přikročeno k oficiálnímu zahájení přímé intervence ve vzdálené africké zemi, jíž se dostalo názvu operace „Carlota“ – v odkazu na černošskou otrokyni, která v letech 1843/44 stanula v čele jedné ze vzpour otroků v oblasti Matanzasu na tehdy španělské Kubě, což ji stálo život. V atmosféře, kdy byla akce prezentována jako mise na podporu protikoloniálního angolského hnutí a boje proti jihoafrickému apartheidu (založenému v podstatě na nadvládě bělošského obyvatelstva nad černošským), lze v tom sledovat jistý symbolický význam.

Foto: Příslušníci Revolučních ozbrojených sil Kuby. Kuba pod vládou F. Castra, materiálně podporovaná SSSR a dalšími státy sovětského bloku v Evropě, vytvořila druhou největší armádu v Latinské Americe (po Brazílii). Ve vztahu ke kubánským akcím v subsaharské Africe v době po dekolonizaci, bývá upozorňováno na jistou symbolickou účelovost, jakou v těchto souvislostech mohli plnit černošští vojáci v řadách kubánské armády (nakonec, vždyť se hovoří i o averzi, s jakou se ze strany černých Angolanů, při atavistické zášti vůči Portugalcům, zpočátku setkávali zase i bílí Kubánci). | Wikimedia Commons / Public domain   

Psali jsme:Německá špionáž československého pohraničního opevnění

Na Kubě se rozeběhla kampaň, nabírající dobrovolníky z řad armády (Fuerzas Armadas Revolucionarias, Revolučních ozbrojených sil) a mladých mužů první rezervy, kteří prošli jejím výcvikem. Tisíce těchto vojáků poté urychleně směřovaly přes Atlantik do Angoly, zčásti na palubách již zastaralých dopravních letounů britské provenience Bristol Britannia nebo sovětských Iljušinů Il-18, zčásti na přeplněných lodích, naložených navíc obrněnou technikou, zbraněmi, municí... V první řadě se v Angole ocitlo asi 650 specialistů s postupnými přílety na luandské letiště, dosud kontrolované stahujícími se portugalskými oddíly. Při logistické podpoře SSSR (kupř. z prosince 1975 je v této spojitosti připomínán sovětský námořní doprovod), do konce prvního čtvrtletí roku 1976 stoupl jejich počet na 40-50 tisíc, příp. může být uváděno až 70 tisíc. Pro srovnání, početní stav ozbrojených sil MPLA k listopadu 1975, tj. v době oficiálního vyhlášení Angolské lidové republiky a současně v době, kdy v důsledku postupu domácích protivníků, Zaiřanů a Jihoafričanů hrozilo obklíčení Luandě a situace jejího režimu se zdála být kritickou, je uváděn na asi 27 tisíc.

Kubánští vojáci, tzv. internacionalisté, přispěli v první řadě k tomu, že byla pro vládu MPLA uhájena pobřežní enkláva Cabinda, vklíněná do severněji položeného konžského prostoru (mezi tehdejší Zair a rovněž marxistickou Konžskou lidovou republiku) a oddělená od většiny ostatního angolského území. Tam se též nacházelo jedno z výcvikových center, zřízených Kubánci nedlouho předtím, přičemž místní separatisty podpořily obrněné a dělostřelecké jednotky pravidelné zairské armády, než byli zase na území Zairu zatlačeni. V oblastech jižně od Luandy vytvořili Kubánci efektivní obrannou linii proti jihoafrickému postupu u řeky Queve, a 23. listopadu jejich nevelký oddíl, vyzbrojený protitankovými střelami, odrazil za dělostřelecké podpory jihoafrické obrněné vozy u města Ebo. Kromě ztráty 7 nebo 8 obrněnců, až 90 vojáků v jihoafrických řadách bylo zabito či zraněno. Jakkoliv např. během dalšího střetu s Jihoafričany 11. prosince zahynul jeden z hlavních kubánských velitelů Raúl Díaz-Argüelles (poté, co obrněný vůz s ním najel na protitankovou minu),  veterán Castrovy partyzánské války proti Batistově diktatuře na Kubě z 50. let a velitel kubánské mise v Angole ještě před operací „Carlota“, Jihoafričané svůj postup více než 200 km před Luandou zastavili.

Skutečně zásadní obrat ve prospěch MPLA se za intenzivní kubánské pomoci projevil nejprve na severu v boji proti FNLA a Zaiřanům. Jestliže 10. listopadu 1975 postoupily oddíly Holdena Roberta, šéfa FNLA, do vzdálenosti jen asi 25 km od Luandy, do prosince téhož roku byly zatlačeny o více než 100 km dále. Ústup a porážku FNLA na počátku roku 1976 neodvrátila ani pomoc ve formě příchodu skupin britských a amerických žoldnéřů přes Zair, narychlo zverbovaných prostřednictvím americké CIA. Úsilí MPLA a kubánských sil se pak soustředilo na ofenzivní operace proti Jihoafričanům a UNITA v jižních oblastech. Když v březnu 1976 ustoupily jihoafrické oddíly zpět až na území Namibie (27. března překročili poslední jihoafričtí vojáci pohraniční řeku Cunene), a k angolsko-namibijské hranici naopak postoupili Kubánci pod velením Leopolda Cintry Fríase (velitele, jenž dorazil do Angoly v listopadu 1975, krátce před dělostřeleckým plukem, v jehož čele měl stanout), byla tak vítězstvím MPLA vlastně ukončena první fáze angolské občanské války a také operace „Carlota“. Počet kubánských vojáků v zemi brzy poté poklesl na necelých 40 tisíc.

Kubánská intervence v Angole na přelomu let 1975/76 přímo napomohla konsolidaci prosovětského režimu v této nově nezávislé zemi, např. i prosazením jeho kontroly nad klíčovými městy, a byla zásadní pro posílení jeho vojenských kapacit. Na základě luandských jednání presidenta Neta a Raúla Castra, bratra kubánského vůdce a jedné z čelních postav kubánského režimu, se přistoupilo k postupnému stahování kubánských jednotek, a do dalších tří let měli v zemi zůstat pouze vojenští instruktoři. Nicméně, už jen přetrvávající realita občanské války, resp. s ní propojený vývoj v blízkém zahraničí podmiňoval stálou kubánskou vojenskou přítomnost, a pod vlivem nových jihoafrických výpadů do jižní Angoly, odrážejících opět jihoafrickou válku s povstaleckým namibijským SWAPO, Kuba znovu navýšila počet svých vojáků v Angole z 35 tisíc v roce 1982 na 40 tisíc v roce 1985.

Foto: Sovětský lehký obojživelný tank PT-76 s kubánskou posádkou v ulicích Luandy, rok 1976. Jakkoliv působení kubánských „internacionalistů“ v Angole či jinde v Africe bývá nahlíženo jako plnění mocenských zájmů SSSR, o operaci  „Carlota“ v listopadu 1975 (poutající pak samozřejmě i zvýšenou pozornost USA) informovalo kubánské vedení Moskvu až poté, co o ní samo rozhodlo. | Wikimedia Commons / Public domain     

Nakonec, ještě více než dekádu od zahájení operace „Carlota“ reflektovaly tuto realitu boje nedaleko město Cuito Cuanavale na jihovýchodě Angoly. Ty začaly operacemi armády vládní MPLA (FAPLA) proti UNITA, načež v říjnu 1987 následoval úspěšný protiútok Jihoafričanů jako stále spojenců dotyčné angolské povstalecké síly, proti tomu zase organizování obrany kubánskými speciálními oddíly, a boje na řece Lomba v listopadu 1987 a v lednu a únoru 1988. V březnu 1988, po posledním pokusu o útok na Cuito Cuanavale, se jihoafrické jednotky stáhly. Bitva, v níž došlo k oboustranným nasazením tanků, obrněných vozů i letadel (sovětské Mig-23 na kubánsko-angolské, francouzské Mirage F1 na jihoafrické straně), se již časově začala překrývat s počátky diplomatických jednání, která, nakonec v New Yorku, vedla k závazkům Jihoafrické republiky uznat nezávislost Namibie a Kuby stáhnout své oddíly z Angoly.

Teprve odchod posledních několika set kubánských vojáků v květnu 1991, vlastně již po skončení studené války, je považován za definitivní konec operace „Carlota“. Z celkem asi 300 tisíc Kubánců, jež se v Angole v letech 1975-91 vystřídali (nepočítaje v to desetitisíce civilistů v rámci jiných misí), souhrnný počet padlých v jejich řadách je oficiálně uváděn na zhruba 2 tisíce.

Krvavá občanská válka v Angole, v níž hlavními protagonisty zůstaly MPLA v čele s presidentem Dos Santosem a UNITA, vedená Jonasem Savimbim, měla pokračovat až do roku 2002. Kubu zatím přivedl konec studené války s rozpadem sovětského bloku a samotného SSSR do izolace a hluboké hospodářské krize. „Internacionalistická“ invaze do Angoly představovala nejvýraznější manifest kurzu Kuby vůči zemím subsaharské Afriky v 70. letech 20. století (zdůrazněme kromě toho její vojenskou účast na válce Etiopie proti Somálsku o oblast Ogadenu v letech 1977-78), kurzu, v němž je kubánská role vnímána jako v podstatě úloha „nástroje“ Brežněvovy Moskvy v jejím velmocenském pronikání do prostor tzv. třetího světa. Přes veškerou závislost na SSSR i přímou kooperaci s ním ve vojenské oblasti, je ovšem možno podotknout, že operace „Carlota“ byla a priori vlastní kubánskou iniciativou.

Zdroj: Britannica