Smrt carevny a „carevny“: Dva německé příběhy

 04. 01. 2022      kategorie: Vojenská historie      1 komentář
Přidat na Seznam.cz

Sedmiletá válka, zahájená ve střední Evropě v roce 1756 vpádem pruských vojsk do Saska a posléze do Čech, čili na území rakouské monarchie a prvořadého protivníka prusko-brandenburského státu, se posléze pro Prusko nevyvíjela zrovna příznivě. Obrat přineslo už vítězství rakouského polního maršála Dauna v bitvě u Kolína v červnu 1757, a následný rakouský postup mj. i do Slezska, tedy oblasti, dobyté a uhájené Prusy za dvou slezských válek mezi lety 1740 a 1745. Její zpětný zisk nyní patřil k cílům rakouského dvora Marie Terezie. Navzdory svým zase pozdějším střídavým úspěchům, armáda pruského krále Friedricha II. byla především konfrontována s jednoznačnou přesilou nepřátel.

Proti Prusku vystoupila, vedle řady dalších německých knížat, totiž rovněž Francie (poněkud netradičně na straně Rakouska), Švédsko a Rusko. Pruský stát se naproti tomu mohl spoléhat jen na omezenější podporu Velké Británie, která paralelně s tím válčila s Francií o koloniální panství v zámoří, především v Severní Americe a v Indii – a co vytvářelo faktor, proč je už tento konflikt často označován za světovou válku. O situaci, v jaké se Prusko průběžně ocitalo, může též svědčit, že již v říjnu 1757 rakouský jízdní oddíl (asi 2500 husarů uherského generála Hadika) nakrátko obsadil Berlín, od nějž vybral výpalné. Friedrich II. zatím přistoupil k taktice mobilní války, kdy se při přesunech snažil udeřit zvlášť proti jednotlivým nepřátelům a zabránit spojení jejich sil.

Právě spojení ruské a rakouské armády v Poodří, pod vrchním velením polních maršálů Saltykova v prvním a Laudona ve druhém případě, také vyústilo ve zničující porážku pruského krále v bitvě u Kunersdorfu (dnes polské Kunowice) 12. srpna 1759. Pruská armáda byla rusko-rakouskou přesilou prakticky rozdrcena. Podle vyjádření samotného Friedricha II., z původních 48 tisíc vojáků pod jeho velením zůstaly pouhé 3 tisíce. Pruského monarchu ovládly poraženecké nálady, vize zániku vlastní vlády a státu, a vlastního života... „Vše bylo ztraceno“... Vítězné síly zčásti překročily Odru směrem na západ, ovšem navzdory Friedrichovým obavám, netáhly k Berlínu, aby Prusům zasadily konečnou porážku, nýbrž do oblasti jihovýchodně od brandenburské metropole. Už počátkem září 1759 Friedrich, nabírající přes svůj předchozí pesimismus do služeb rychle nové vojáky, tak psal svému bratrovi princi Heinrichovi o „zázraku brandenburské dynastie“ („Mirakel des Hauses Brandenburg“).

carev_01
Foto: Friedrich II. na dobové malbě (v popředí) prchá před ruskými kozáky v bitvě u Kunersdorfu 12. srpna 1759, v okamžiku, kdy se dočkal záchrany ze strany rytmistra Joachima Bernharda von Prittwitze. I když defétismus, jaký pruského krále po této ničivé porážce jeho vojska zachvátil, byl zčásti překonán už po několika málo týdnech, nálady podobného druhu projevoval Friedrich i později. V každém případě, smrt carevny Alžběty počátkem roku 1762 a obrat v postoji Ruska přinejmenším přispěly k tomu, že Prusko z celé sedmileté války nevyšlo jako poražený stát. | Wikimedia Commons / Public domain

Do roku 1760 pruský panovník opět disponoval vojskem o asi 100 tisících mužích. S ním v srpnu zatlačil Rusy do Polska (spojeného tehdy unií se Saskem, čili jedním z jeho nepřátel), a 3. listopadu uštědřil porážku rakouskému maršálovi Daunovi u Torgau na Labi. Neúspěšná byla ale jeho střetnutí s Francouzi, a mezitím, 9. října 1760, byl Berlín znovu na několik dní obsazen nepřátelskými, tentokrát ruskými oddíly. V neprospěch Pruska vyzněly i nástupnické a politické změny ve Velké Británii let 1760/61 (nástup nového krále Jiřího III. a poté zejména pád politika Pitta staršího), které předznamenaly zastavení britské finanční podpory faktickému spojenci. Navíc, v prosinci 1761 padla po několikaměsíčním obléhání do rukou ruského generála Rumjanceva pruská pevnost Kolberg (dnes polský Kolobrzeg) v Západních Pomořanech, na pobřeží Baltu. Zrovna Rusko, jehož vojska okupovala i Východní Prusy a jehož panovnice, carevna Alžběta Petrovna, zastávala silné antipatie vůči Prusku a jeho mocenským ambicím, příp. jí byly takové antipatie vštípeny, se přitom během tohoto válečného zápasu vynořilo jako dosti rozhodující síla. Sám Friedrich II. choval vůči ruskému impériu, při vlastně defenzivním charakteru války s ním, určitý respekt.

Jsou známa slova Friedricha II. o beznadějné situaci a vlastní sebevraždě v případě katastrofální porážky či naopak, o naději v zásah Prozřetelnosti, z dob ještě krátce předtím než 5. ledna 1762 (resp. 25. prosince 1761 podle zastaralého juliánského kalendáře) Alžběta Petrovna, a v co vzhledem ke zprávám o jejím zdraví ostatně i sám doufal, zemřela. Na carský trůn v Sankt Petěrburgu nastoupil její synovec Petr III., jenž se naproti tomu vůbec netajil obdivem k pruskému králi. Rusko stáhlo své vojáky z Pomořan a Východních Prus, v květnu 1762 uzavřelo s Pruskem mír a následně dokonce spojeneckou smlouvu, slibující mu vojenskou pomoc proti Rakousku. Takovou alternativu zmařil převrat v Petěrburgu z července 1762, kdy byl Petr III. svržen vlastní manželkou Kateřinou II. Ale mír mezi Ruskem a Pruskem zůstal.

Dodejme, že válku ve střední Evropě ukončil v únoru 1763 mír Pruska s Rakouskem a Saskem v Hubertusburgu, loveckém zámečku saského kurfiřta. Konflikt zde dopadl prakticky nerozhodně (na územní bázi status quo ante bellum, čili stavu před jeho vypuknutím). Nápadná však byla prestiž, jakou si prusko-brandenburský stát, a jakkoliv silně poznamenaný následky války, vysloužil úporným bojem proti takové přesile.

Byla to asi kombinace situace Pruska zejména už těsně po porážce u Kunersdorfu v srpnu 1759 a znovu často jeho nikoliv dobré situace v průběhu dalších více než dvou let, co vytvořilo až mýtus o smrti jediné panovnice, jež zachránila Prusko před katastrofální porážkou. Samozřejmě, je třeba vidět např. vzájemnou hlubokou rivalitu a nedůvěru již mezi veleními ruských a rakouských vítězů od Kunersdorfu, která odrážela i obecnější nedůvěru Vídně vůči Rusku jako takovému a která bránila rozvíjení konceptů nějaké širší společné koordinace. Stejně tak kupř., při různých dvorských vlivech v případě Ruska, už jen jasné propruské sympatie očekávaného následníka trůnu, budoucího cara Petra III., jistě mezi ruskými veliteli odsouvaly ideu nějakého úplného zničení Pruska či vlády jeho hohenzollernské dynastie.

Čekání na opakování „zázraku“

Počátek dubna 1945 dělilo od úmrtí carevny Alžběty již více než 183 let. O porážce nacistické Třetí říše ve druhé světové válce bylo už prakticky rozhodnuto. Přímo na německém území probíhaly válečné operace. Již na přelomu ledna a února 1945, v důsledku ofenzívy, kterou sovětská Rudá armáda při až mnohonásobné lidské i technické přesile nad ustupujícími Němci zahájila z polského prostoru, dosáhly předsunuté sovětské síly generála Čujkova, a pod vrchním velením maršála Žukova, vytvoření předmostí na západním břehu Odry u Küstrinu (Kostrzynu), necelých osm desítek km od Berlína – a třebaže následná Žukovova ofenzíva se od 1. března obrátila směrem na sever, k pomořanskému pobřeží Baltu, kde mělo dojít ke spojení s vojsky maršála Rokossovského. Z oblasti Porýní zároveň zahájily postup dále do německého vnitrozemí síly západních Spojenců. Ke sklonku března jejich vrchní velitel, americký generál Eisenhower, zaslal informaci sovětskému vůdci Stalinovi, že hlavním cílem jimi chystané jarní ofenzívy nebude (a navzdory mj. návrhům britského velitele Montgomeryho) Berlín, nýbrž jižněji položený durynský a saský prostor. Velení této ofenzívy spočinulo na americkém generálovi Bradleym.

Možná zdánlivá paralela mezi agonií, v níž se nyní nacházelo nacistické Německo,  s tou, kterou o téměř dvě století dříve pociťoval pruský král Friedrich II. Veliký, se každopádně podsouvala tím spíše, že dotyčný monarcha (der „Alte Fritz“, „Starý Fritz“) patřil ke státníkům, kterého německý nacistický Vůdce Adolf Hitler, jako i v podstatě jednoho ze svých předchůdců, nepokrytě obdivoval. V Hitlerově berlínském podzemním bunkru (a prostřednictvím říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse nejen tam) se připomínal až mýtický příběh o záchraně Friedricha II. před totální porážkou a vlastní sebevraždou, a vytvářely se naděje na podobný zásah Prozřetelnosti, který by Německo znovu spasil před katastrofou. Kromě toho, i horoskop, pro nějž nechal poslat Goebbels, měl slibovat obrat ve válce opět v německý prospěch ve druhé polovině dubna a uzavření míru v srpnu.

„Stejně jako Friedrich, i my bojujeme s koalicí a uvědomte si, že koalice není nic stabilního; existuje pouze z vůle hrstky lidí. Kdyby Churchill náhle zmizel, vše by se rázem změnilo,“ zněl jeden z Hitlerových monologů z doby někdy mezi únorem a počátkem dubna 1945.

Do takové atmosféry pak náhle přišla zpráva o smrti presidenta USA, Franklina Delana Roosevelta, 12. dubna 1945. Byl to zase Goebbels, kdo v Berlíně, vystaveném zrovna spojeneckému náletu, zpravil telefonicky s nadšením o úmrtí jednoho z vedoucích státníků protihitlerovské koalice samotného Hitlera; a se vzrušením či dojetím, jako očekávaný zásah Prozřetelnosti, byla zpráva též Führerem přijata.

carev_02Foto: Hlídka amerického nadporučíka Alberta Kotzebueho na břehu Labe u vesnice Kreinitz 25. dubna 1945. Zde se toho dne setkala s vojáky sovětské armády, kdežto k oficiálnímu setkání divizí, patřících k 1st US Army a sovětskému 1. ukrajinskému frontu, mělo dojít u Torgau, ležícího severozápadně odtud. Zatímco sovětská vojska v této době dovršila obklíčení Berlína, pověstného „doupěte fašistické bestie“ (užito tehdejší sovětské terminologie), který se sám již měnil v bojovou zónu, samozřejmě, smrt amerického presidenta Roosevelta 12. dubna a jeho nahrazení dosavadním vicepresidentem Trumanem nikterak neovlivnily postup USA vůči Německu, resp. jeho hroutícímu se režimu. | Wikimedia Commons / Public domain

Přirozeně, při srovnávání s případem Alžběty Petrovny, jednalo se o zcela falešnou iluzi. F. D. Roosevelt za žádnou novou „carevnu“ neposloužil. Jakkoliv se jistě mohla nabízet třeba alternativa roztržky mezi západními Spojenci a SSSR, jak se také po roce 1945 ukázalo v podobě studené války, s Rooseveltovým nástupcem v presidentském úřadu,  Harrym Trumanen, se nic neměnilo na dosavadním válečném úsilí USA a reálné spojenecké kooperaci se SSSR. 16. dubna zahájila sovětská vojska pod Žukovovým a Koněvovým velením ze svých pooderských pozic závěrečnou ofenzívu proti Berlínu. 25. dubna se americké a sovětské jednotky setkaly na Labi u saského Torgau. Během rozhodující bitvy o Berlín, kterou odolávající německé síly svedly se třemi fronty sovětské Rudé armády a také polskými jednotkami, Hitler (a vůbec nacistický režim) neunikl osudu, jakého se kdysi obával Friedrich II. Nenaplnilo se ani spoléhání na 12. armádu generála Wencka, „poslední německou rezervu“, která měla podle jeho představ prolomit sovětské obležení Berlína, ale která uvízla v krvavých bojích se sovětskou 4.gardovou pancéřovou armádou generála Leljušenka v lesích a na dálnici jihozápadně a jižně od Postupimi – než počátkem května spolu se zbytky jiných německých seskupení ustoupila západním směrem, aby padla do amerického zajetí.

Nezbývá než podotknout, že pokud se kdysi pro Friedricha II. změnili Rusové do jisté míry v klíčového nepřítele, vlastně tím nejfatálnějším nepřítelem se Rusové (resp. SSSR) stali i pro Hitlera; a to i když analogie s carevnou Alžbětou se tentokrát podsunula zrovna v případě jiné z hlavních nepřátelských sil, USA. Pochopitelně se naskýtá řada vysvětlení, proč se s úmrtím presidenta Roosevelta v dubnu 1945 neopakovala, a sotva by se opakovat mohla, jakási obdoba toho, co následovalo personální změně na petěrburském trůně po polovině 18.století. Taková analogie samotná nakonec zůstala jen krátkodobou iluzorní představou v myslích Adolfa Hitlera nebo dr. Goebbelse nedlouho před jejich vlastním koncem a dovršením totální válečné porážky Německa pod jimi vytvořeným režimem.

Zdroj: britannica.com

Komentáře

Czert

08. 01. 2022

Ptal se hitler pred smrti prozretelnosti proc ho opustila?

Přidat komentář