Pokud je nějaký obrázek spojován v lidové mysli se středověkem, pak je to rytíř v zářivé zbroji na (obvykle) bílém koni. Tento obrázek není zcela zavádějící, jak se může zdát, protože v průběhu rytířského věku ovládal jízdní rytíř jak bitevní pole, tak populární kulturu. Přesto, jak později vysvětlím, nebyl to samotný válečný kůň (ničitel), který z koně udělal skutečného hrdinu středověku.

Foto: V průběhu rytířského věku ovládal jízdní rytíř jak bitevní pole, tak populární kulturu (ilustrační foto) | Shutterstock

Encyklopedie zvířat ze 13. století, kterou napsal dominikánský učenec a biskup Albertus Magnus, uvádí čtyři druhy koní: válečné koně (ničitele), jezdecké koně, dostihové koně a pracovní koně (dříče). Z nich lze říci, že jezdečtí koně a závodní koně se od dnešních koní lišili jen málo, alespoň pokud jde o funkci, s výhradou, že jezdečtí koně ve středověku museli překonávat dlouhé vzdálenosti v často obtížném terénu a za každého počasí. Jejich role ve středověké společnosti a ekonomice však nebyla výjimečná, byla stejná jako po tisíce let předtím a stovky let, které ještě přijdou. Na druhé straně váleční koně a tažní koně byli zásadní pro utváření středověké společnosti jedinečnými způsoby.

Psali jsme:Hoplíta, peltast a triéra – tři pilíře vojenské moci starověkých Athén

Počínaje tím zjevnějším, rytíř nemohl plnit svou vojenskou funkci bez válečného koně. Od bitvy u Hastingsu po Bannockburn byl útok těžké jízdy dominantní útočnou taktikou té doby. Přestože jezdecký útok mohl jen zřídka zrušit obležení a nikdy nezabezpečit hrad, když se nepřátelé střetli na bitevním poli, rytíři se vždy střetli na koních. Navíc dobře načasovaný a dobře vedený útok byl téměř neporazitelný. Aby však byli schopni zasadit takový úder, rytíři dlouhá léta trénovali, aby zvládli jízdu na koni, boj na koních a boj v týmech/jednotkách. Stejně tak jejich koně.

Ne každý kůň se dokázal vyrovnat s hlukem, náhlými pohyby, zábleskem slunečního světla na kovu, údery, tlačením koní a pachem krve. Ne každý kůň měl sílu nebo výdrž na to, aby nesl rytíře v brnění celé hodiny, nebo hbitost reagovat na náhlé změny směru, potřebu otočit se nebo ustoupit. To znamenalo, že váleční koně museli být pečlivě vybráni a vycvičeni. A nakonec, člověk a kůň museli reagovat jako jedna bytost, pokud měli být účinným bojovým strojem se šancí na přežití.

Turnaje se vyvíjely k výcviku pro boj na koních – zejména v malých jednotkách jako týmech. Historička Andrea Hopkins ve svém vynikajícím díle Knights Londýn, poznamenává (volný překlad):

,, Stěží je možné přeceňovat význam turnaje pro kulturu středověkých rytířů. " Poznamenává, že kromě toho, že je „zásadním cvičištěm, ve kterém si mladí rytíři mohli procvičit zacházení se svými koňmi a zbraněmi, taktiku útoku a obrany a koordinaci svých akcí s týmem společníků.“

Psali jsme:Dmitrij Grigorijevič Pavlov – kariéra a pád jednoho sovětského velitele

,, poskytla arénu pro předvádění všech důležitých rytířských ctností: prouesse v boji, zdvořilost pro přihlížející a soudící dámy, velkorysost pro davy ministrantů, heraldiků, zbrojířů, sqiers a dalších nejrůznějších věšáků a vlastností, jako je franšíza a debonairete, s níž by se měl rytíř chovat triumfálně i neštěstí (kvality, které se později vyvinuly ve smysl evropského gentlemana pro fair play), a lítost, kterou by měl projevovat svým poraženým protivníkům. "

V průběhu staletí se turnaje skutečně proměnily z tréninkových akcí, velmi podobných skutečnému boji, ve sportovní a společenské akce zcela odtržené od válečné reality. V 16. a 17. století byly jen o málo více než průvody, ale to bylo po konci středověku. Ve vrcholném středověku si uchovaly svou hodnotu jako trénink a zároveň poskytovaly zábavu. Ve světě turnaje byl rytířův kůň-ničitel nejen válečným nástrojem při tréninku s ním, ale součástí jeho osobnosti. Stejně jako jeho brnění, erb a erb, tvořil jeho kůň součást jeho image a identity. Krásný kůň udělal na dámy dobrý dojem, ale výjimečně citlivý, rychlý nebo odhodlaný kůň může znamenat rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. Smrt nebo zranění dobrého koně by na druhou stranu mohlo zničit rytířovy vyhlídky a mnohdy také jeho finanční situaci, protože váleční koně byli extrémně drazí.

Měřítkem toho, jak důležití jsou dobří váleční koně, byla skutečnost, že rytíř při turnajové porážce přišel o svého koně spolu se svou zbrojí. Úspěšní turnajoví šampioni se mohou rozhodnout ponechat si ukořistěného koně, nebo jej prodat zpět majiteli za pěkný poplatek. Nebo, pokud měl vítěz zrovna dobrou náladu, a nebo když chtěl udělat na nějakou dámu dojem, projevil soucit a velkorysost tím, že poraženému vrátil koně bez poplatku nebo pouze za nominální poplatek. Stejně tak nedostatečné počty dobrých válečných koní by mohly mít dopad na výsledek bitev. Lze si jen představit, co by se mohlo stát například v Jaffě, kdyby se tam Richard Lví srdce vylodil se svými válečnými koňmi! Saladin by tam byl zadupán do země a smeten z povrchu zemského.

I když válečný kůň nebyl specifickým plemenem, jak ho známe dnes, byl produktem staletí chovu koní v raném středověku, který systematicky produkoval větší koně než ti z předchozích století a jiných regionů, tj. koně Řeků a Římanů, nebo Mongolů a Arabů. Je příznačné, že středověcí koně byli dostatečně silní, aby unesli plně obrněného rytíře, ale to neznamená, že se v jiných ohledech podobali tažným koním. Kromě toho je nedefinovala samotná velikost a síla, ale spíše temperament a charakter. Pro začátek, aby byli agresivní a temperamentní, nebyli kastrováni. Albertus Magnus dále tvrdí: „Vlastností těchto válečných koní je těšit se z hudebních zvuků, být vzrušeni zvuky zbraní a shromažďovat se spolu s ostatními válečnými koňmi. Také skákají a vtrhnou do bojových řad kousáním a udeří svými kopyty. "

Není divu, že vzhledem k tomu, kolik času rytíř strávil tréninkem se svým koněm a jak na něm byl, pokud jde o jeho úspěch a přežití, závislý, že se mezi rytířem a jeho koněm často vytvořila silná pouta. Existuje jeden zaznamenaný incident, kdy kůň bránil svého nesedícího rytíře během soudního souboje a zabránil protivníkovi v provedení finálního úderu opakovaným nastavením jeho koňského těla. Albertus Magnus také píše:,, Někdy se tolik starají o své pány a čeledíny, že když jsou zabiti (ti páni), zesmutní a chřadnou, a někdy až dokonce ke smrti. " Smutek rytířů nad dobrým koněm byl zaznamenán i v různých textech. Obrázky rytířů spících vedle pasoucích se koní vypadají jako krásná pocta tomuto blízkému a důvěryhodnému vztahu.

Přesto to byl pravděpodobně středověký dříč, který měl větší přínos pro středověkou společnost než rytířův ničitel. Evoluce větších a silnějších koní byla rozhodující pro zemědělskou revoluci, která výrazně zvýšila produkci a dramaticky zlepšila nutriční příjem obyčejných lidí. Silnější koně a popruhy navržené tak, aby je zapřáhly do pokročilých pluhů, umožňovaly středověkým rolníkům půdu nejen orat, ale také ji obracet a získávat tak více živin. Koně byli také rychlejší. Za den toho zorali zhruba dvakrát tolik než alternativní tažná zvířata, voli a ještě mnohem více než pluhy tažené lidmi. S více obdělávanou půdou a vyšší produktivitou na akr si rolníci mohli dovolit ponechat jednu třetinu své půdy ladem, díky tomu střídat plodiny a nechávat půdu ladem k regeneraci každý třetí rok. To dále zvýšilo produktivitu a tím i stravu. Tvrdilo se, že tato zemědělská revoluce poprvé v historii lidstva umožnila lidským bytostem dosáhnout jejich plného genetického potenciálu velikosti a síly. Určitě to vedlo k tomu, že lidé byli v průměru vyšší a silnější než lidé v jiných částech světa ve stejném období.

Nebyl to ani pluh sám, kdo tak dramaticky přispěl ke středověké ekonomice. Výkonnější tažní koně se mohli uplatnit i v dopravě. Schopnost přepravovat těžké materiály, jako je dřevo a kámen, byla zásadní pro stavbu a stavbu lodí. Tažní koně mohli být také používáni k přepravě jiných komodit a hotových výrobků ve větším množství, čímž přispěli k obchodu a celkovému hospodářskému růstu zejména ve vnitrozemí, daleko od vodních cest, které byly v minulosti záchrannými lany civilizace. Bohužel všední, i když zásadní práce dopravních koní jen zřídka upoutala představivost nebo pozornost středověkých umělců, takže mnoho obrazů z té doby, kde kůň pracuje na poli, není.

Zdroj: historie válek