Sultán Sulejman byl mimořádně úspěšný dobyvatel a za jeho panování dosáhla Osmanská říše zenitu své moci. Sulejman svedl velkou řadu vítězných bitev a na válečném poli zažil jen několik málo nezdarů. Asi ten nejbolestivější byl neúspěch při dobývání Vídně roku 1529.

Čas nejde zastavit a stárnoucí sultán cítil, že se blíží jeho čas. V lednu 1566 mu bylo 72 let, trápila ho dna a nechal se nosit na nosítkách. Říši vládl dlouhých 46 let, země se stala světovou velmocí a svým sousedům naháněla strach. Sultána trápila jediná věc. Neúspěšné tažení na Vídeň mu zabránilo nad městem vyvěsit posvátnou vlajku z Mekky a Sulejman byl pevně rozhodnutý, že to změní ještě za svého života. V květnu 1566 opouští Konstantinopol jedna z největších armád, které doposud velel. Je to jeho 13. tažení a sultán cítí, že možná jeho poslední. Za 29 dní pochodu dosáhla jeho armáda Bělehradu, kde se setkal s vojsky svého vazala, sedmihradského vévody Jana II. Zápolského. Podle sultánova plánu měla turecká vojska nejdříve ovládnou Uhry a na hlavu Jana II. měla být dosazena uherská koruna. Po ovládnutí Uher pak měla přijít na řadu Vídeň.

Foto: Bitva o Szigetvár byla nerovná bitva, která je dnes známá jako ,,uherské Thermopyly" | printscreen z YouTube

Psali jsme:Fenomén Military Skull Art - aneb vyobrazování lebek ve světě military

Ještě než však Turci dosáhli Dunaje, napadl je velitel předsunutých habsburských jednotek, bán Mikuláš Zrinský. Zrinský byl chorvatský šlechtic, zkušený voják a také pamětník obléhání Vídně. Během nečekaného přepadu získal v tureckém táboře kořist 17 000 dukátů a pak i se svými vojáky zmizel ve své vodní pevnosti Szigetvár, která stála na levém břehu Dunaje. Tuto potupu nemohl sultán nechat bez odplaty a nařídil Szigetvár vypálit do základů. Szigetvár byl rozdělen na staré město, nové město a citadelu. Všechny tři části města oddělovaly početné vodní příkopy, přes které vedly mosty a hráze. Tyto vodní příkopy se rychle ukázaly být velmi účinnou překážkou pro všechny útočící Turky.

Posádka města byla složena z 2300 chorvatských a uherských vojáků, většinou to byli muži z okolí a bojovníci Zrinského osobní stráže. První turecké oddíly přitáhly k městu 2. srpna a hned za pochodu se pokusily město vyvrátit. Obránci města je snadno odrazili a několika výpady jim způsobili velké ztráty. Samotný sultán dorazil 5. srpna a utábořil se na nedalekém kopci, aby odtud sledoval obléhání. Sultán se nehodlal zdržovat dlouhým obléháním, a proto nabídl obráncům čestnou kapitulaci a slíbil jim, že když se vzdají, ušetří jejich životy.

Jako odpověď nechal Zrinský vypálit z děla ve směru sultánova stanu. Sultánův stan se samozřejmě nacházel mimo dostřel, Sulejman však tímto dostal jasnou odpověď, která se mu pramálo líbila. Velení vojska proto svěřil rozzuřený sultán velkovezírovi Sokolovičovi a slíbil obráncům krutou pomstu.

Hned následující den spustili Turci mohutnou kanonádu, kterou následovaly sebevražedné útoky divokých janičářů. Turci nemohli naplno využít svou početní převahu, protože museli složitě překonávat vodní příkopy přes natažené lávky a stali se tak terčem deště kulek a šípů, které po nich obránci pálili. Turecké ztráty rychle rostly a nazelenalá voda ve vodních příkopech se barvila do ruda. K hradbám se díky smrtící střelbě dostalo jen několik útočníků, kteří byli rychle zlikvidováni. Aby zrychlil postup svých vojáků, nařídil Sokolovič, aby byly vodní příkopy zasypány zeminou a kamením, což díky přesné střelbě z arkebuz, mušket, děl a luků zapříčinilo ztrátu dalších tisíců Turků. Nakonec byly vodní příkopy zasypány a posádka města musela svádět boj o samotné hradby. Celý měsíc vydrželi stateční muži kolem Zrinského bojovat o každý kámen hradeb a posílali do pekel tisíce Turků. Další tisíce Turků zahubila úplavice, kterou v bažinatém ležení Turci dostali.

Psali jsme:Wolfsschanze: Maskování a bezpečnost Hitlerova úkrytu

Sulejman byl nepříjemným a dlouhým obléháním silně roztrpčen, protože kromě vojáků přicházel i o čas, který chtěl trávit před Vídní. Avšak i obránci ztráceli muže a po měsíci tvrdých bojů jich zbývalo jen asi 600. Zrinský se nakonec rozhodl, že město je už nadále neudržitelné a se zbytkem posádky se stáhl do městské citadely.

Foto: Pevnost Szigetvár dnes | Wikimedia Commons

Sultán ohromen statečným odporem nabídl obráncům život a hrdinnému Zrinskému vládu nad Chorvatskem. Obránci však s pohrdáním odmítli a připravili se na poslední bitvu. 6. září náhle umírá Sulejman ve svém stanu na zástavu srdce a jeho sen o dobyté Vídni tak končí v bažinách u Szigetváru. Vezír Sokolovič se rozhodl, že jeho úmrtí na 48 hodin zatají, protože měl strach, aby se mu nerozpadla armáda. Do Konstantinopole vyslal tajného posla, aby o smrti sultána informoval Sulejmanova nástupce Selima a sám se připravil na poslední útok proti citadele. 7. září zaútočili Turci na rozbořenou citadelu ze všech stran a kouř z pušek a děl zcela zatemnil oblohu.

Část hradby byla zbořena a zbývala poslední stovka obránců. Zrinský a jeho zbytek hrdinů tušil, že se blíží konec. Všichni už krváceli z utržených zranění, síly jim došly, a tak se rozhodnou, že zemřou jako pravý rytíři. Krátce po poledni se Turci probojovali k úzkému mostu, který vedl k bráně citadely, aby se jí pokusili vyhodit do vzduchu. Náhle se brána sama otevře a z ní vykoukne na Turky dělo. Salva nasekaného železa je změní v krvavou masu a smete z cesty. Na to z citadely vyběhnou její poslední obránci, aby dali světu sbohem jako Řekové od Thermopyl a vydali se na cestu nesmrtelných. V jejich čele je sám Zrinský a podle některých zdrojů neměl žádnou zbroj. Tato poslední hrstka zakrvácených mužů se s křikem ,, Ježíš je naše spása! " a tasenými meči prudce vyřítila z brány. Křesťanští obránci smetly všechny zbývající Turky z mostu a vrhli se na zbytek armády, která stála před citadelou. Vpřed, bratři, vpřed! Následovalo strašné krveprolití.

Foto: Obraz Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1914 / Wikimedia Commons

Podle francouzského kronikáře Zrinský bojoval jako lev a Turci se k němu nemohli přiblížit na délku meče. Nakonec ho zasáhla kule do hrudi a hlavy a statečný ban tiše zemřel. Jeho muži o tělo velitele bojovali jako smečka vlků, než obrovská přesila Turků udolala i je. Během tohoto posledního boje umírá tisícovka Turků a do zajetí padne pouhých sedm obránců. Janičáři dojatí jejich odvahou je nepopraví, jak bylo jejich zvykem, ale dají jim svobodu.

Zrinský má však pro Turky připraveno ještě jedno překvapení. Když se Turci nahrnou do citadely, aby jí vyrabovali, exploduje 6000 kilogramů střelného prachu. Zrinský správně předpovídal, že se svou hrstkou nic nezmůže a nechal k zásobám střelného prachu položit dlouhou zápalnou šňůru, kterou zapálil krátce před posledním výpadem z citadely. Obrovská exploze zabila 3000 Turků, Sokolovič se zachránil jen rychlým útěkem. Hlavu Zrinského pak Turci nabodli na kůl, avšak vítězství to bylo potupné.

Prakticky celé město bylo zničeno a v jeho troskách Turci našli jen krev a úplavici. Smrt se vznášela nad tureckým vojskem jako černý mrak, v bitvě celkem zahynulo 20000 tureckých vojáků a 3500 janičárů. Dalších 30000 Turků zemřelo na nemoci. Dnešní údaje odhadují, že celkem Turci utrpěli 42% ztráty. Useknutou hlavu Zrinského pak Turci odvezli novému vládci do Konstantinopole, kde byla vystavena. Sokolovič zamlčoval Sulejmanovu smrt tři týdny, a až teprve poté byl novým sultánem prohlášen Selim II. Selim byl však imbecilní slaboch a opilec, který zdaleka nedosahoval velikosti svého otce. Než mohla turecká armáda vydat znovu na pochod, napadl sníh a tažení se muselo přerušit. Příštího roku už Turci ve válce nepokračovali a Selim souhlasil s příměřím. Vídeň si tak mohla na čas oddechnout. Zrinský je dodnes v Chorvatsku uctíván jako národní hrdina a symbol boje proti turecké temnotě.